Khuddaka Nikāya

Buddhova rčení

Druhá kapitola

38. Myšlenky

„V Tathágatovi, bhikkhuové, zasloužilém a dokonale probuzeném, často vyvstávají dvě myšlenky: myšlenka bezpečí a myšlenka odloučení. Tathágata se raduje z nezlovolnosti, těší se z nezlovolnosti. V něm, radujícím se z nezlovolnosti, těšícím se z nezlovolnosti, často vyvstává tato myšlenka: ,Touto aktivitou neškodím vůbec nikomu, ať slabému či silnému.‘

Tathágata se raduje z odloučení, těší se z odloučení. V něm, radujícím se z odloučení, těšícím se z odloučení, často vyvstává tato myšlenka: ,Co je neprospěšné, to je opuštěno.‘

Takto, bhikkhuové, byste i vy měli prodlévat, radujíce se z nezlovolnosti, těšíce se z nezlovolnosti. Pak i ve vás, radujících se z nezlovolnosti, těšících se z nezlovolnosti, bude často vyvstávat tato myšlenka: ,Touto aktivitou neškodíme vůbec nikomu, ať slabému či silnému.‘

I vy, bhikkhuové, prodlévejte, radujíce se z odloučení, těšíce se z odloučení. Pak ve vás, radujících se z odloučení, těšících se z odloučení, bude často vyvstávat tato myšlenka: ,Co je neprospěšné? Co ještě nebylo opuštěno? Co opouštíme?‘„

„V Tathágatovi, probuzeném, který snášel to, co je těžké snést,
vyvstávají tyto dvě myšlenky:
myšlenka bezpečí, zmíněná jako první,
a myšlenka odloučení, uvedená jako druhá.
Ten, kdo rozptyluje temnotu, velký zřec, který přešel na druhý břeh,
který dosáhl cíle, ovládl [svou mysl] a je oproštěn od zákalů,
očištěn od jedů, osvobozen odstraněním toužení,
tento mudrc nese své poslední tělo, když překonal Máru a překročil stárnutí.
Jako když někdo, stojící na skalním útesu, vidí pod sebou lidi všude kolem dokola,
právě tak moudrý, vševidoucí, když vystoupil na věž Dhammy a překonal trápení,
hledí na ty, kdo jsou sužováni trápením, přemoženi stárnutím a smrtí.“