Sbírka středně dlouhých rozprav

18. Medová kulička

Úvod—poučení Dandapánimu

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v kraji Sakjů, v Nigródhově zahradě poblíž Kapilavatthu.

Tehdy se Vznešený časně z rána ustrojil, vzal svou misku a roucho a vstoupil do Kapilavatthu za almužnou. Když Vznešený obešel Kapilavatthu a vrátil se z almužní obchůzky, poté, co pojedl, vydal se směrem k Velkému háji, kde usedl u kořene mladého bélového stromu, aby tam strávil den.

Sakjan Dandapáni, který pořád někde chodil a potuloval se, se rovněž vydal do Velkého háje, k mladému bélovému stromu, kde prodléval Vznešený. Když tam dorazil, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních slov, načež se postavil stranou, opřen o hůl. Pak Sakjan Dandapáni, stojící stranou, takto oslovil Vznešeného: „Co vykládá asketa, co učí?“

„Já vykládám a učím, příteli, že se člověk v tomto světě s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí nezaplétá do žádných svárů, a že onen bráhman, který je odpoután od smyslných rozkoší, bez pochybností a starostlivosti, prost toužení po jakémkoli stavu bytí, již neprodlévá u žádných vjemů.“

Po těchto slovech Sakjan Dandapáni potřásl hlavou, zakmital jazykem, svraštil čelo do tří vrásek a odešel, opíraje se o hůl.

Stručný výrok

Poté Vznešený k večeru opustil svou samotu a vydal se k Nigródhově zahradě. Když tam dorazil, usedl na připravené místo a vyprávěl mnichům, co se přihodilo. Po těchto slovech jeden mnich (bhikkhu) takto oslovil Vznešeného:

„A jakou, pane, vykládá Vznešený [nauku], že se člověk v tomto světě s jeho bohy, Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, bohů a lidí nezaplétá do žádných svárů? A jak, pane, onen bráhman, který je odpoután od smyslných rozkoší, bez pochybností a starostlivosti, prost toužení po jakémkoli stavu bytí, již neprodlévá u žádných vjemů?“

„Onen zdroj, mnichu, odkud člověka napadají pojmy plynoucí z rozbujelého vnímání (papaňčasaňňá): není-li tam nic, z čeho by se dalo těšit, co by bylo možno vítat a k čemu by se dalo vázat—to je konec sklonů k vášni (rágánusaja), to je konec sklonů k odporu (patighánusaja), to je konec sklonů k názorům (ditthánusaja), to je konec sklonů k pochybnostem (vičikiččhánusaja), to je konec sklonů k domýšlivosti (mánánusaja), to je konec sklonů k vášni po bytí (bhavarágánusaja), to je konec sklonů k nevědomosti (avidždžánusaja), to je konec zvedání holí a zbraní, konec hádek, svárů a sporů, obviňování, zlomyslnosti a lhaní. Zde tyto špatné, neprospěšné stavy beze zbytku ustávají.“

Tak pravil Vznešený. Po těchto slovech Blažený vstal a vstoupil do svého příbytku.

Mahá-Kaččánův výklad

Krátce poté, co Vznešený odešel, si mniši pomysleli: „Vznešený vyslovil tento stručný výrok, aniž by vysvětlil jeho širší smysl, načež se zvedl a vstoupil do svého příbytku. Kdo nám asi vysvětlí širší smysl tohoto stručného výroku?“ A pak si pomysleli: „Ctihodný Mahá-Kaččána je chválen Mistrem a uznáván svými společníky ve svatém životě, kteří jsou moudří. On jistě dokáže vysvětlit širší smysl tohoto stručného výroku. Co kdybychom ctihodného Mahá-Kaččánu vyhledali a zeptali se ho na tuto věc?“

Poté se mniši vydali k místu, kde se zdržoval ctihodný Mahá-Kaččána. Když tam dorazili, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních slov, načež usedli stranou a vyložili mu, co se přihodilo. Pak ho požádali: „Nechť ctihodný Mahá-Kaččána vysvětlí [tuto věc].“

„Přátelé, jako kdyby nějaký člověk potřebující jádrové dřevo, hledající jádrové dřevo, pídící se po jádrovém dřevě přešel kořen i kmen velikého stromu s jádrovým dřevem a myslel by si, že ho má hledat mezi větvemi a listovím, právě tak je tomu s vámi, ctihodní, kteří jste přešli Mistra, ač jste ho měli před sebou, a myslíte si, že byste se na tuto věc měli zeptat mě. Neboť Vznešený, přátelé, vskutku ví a vidí, je okem, je poznáním, je Dhammou, je svatým, tím kdo říká a vykládá, tím kdo vede k cíli, dárcem bezsmrtnosti, pánem Dhammy, Tathágatou. To byla ta chvíle, kdy jste se měli Vznešeného zeptat na tuto věc a zapamatovat si jeho odpověď.“

„Zajisté, příteli, Vznešený vskutku ví a vidí, je okem, je poznáním, je Dhammou, je svatým, tím kdo říká a vykládá, tím kdo vede k cíli, dárcem bezsmrtnosti, pánem Dhammy, Tathágatou. To byla ta chvíle, kdy jsme se měli Vznešeného zeptat na tuto věc a zapamatovat si jeho odpověď. Ale ctihodný Mahá-Kaččána je chválen Mistrem a uznáván svými společníky ve svatém životě, kteří jsou moudří. On jistě dokáže vysvětlit širší smysl tohoto stručného výroku, který Vznešený vyslovil, aniž by vysvětlil jeho širší smysl. Nechť ctihodný Mahá-Kaččána vysvětlí [tuto věc], pokud mu to nečiní potíže.“

„Tak tedy, přátelé, poslouchejte, dávejte dobrý pozor, a já budu hovořit.“ „Ano, příteli,“ odpověděli mniši. Ctihodný Mahá-Kaččána pravil:

„Co se týče toho stručného výroku, který Vznešený vyslovil, aniž by vysvětlil jeho širší smysl, načež se zvedl a vstoupil do svého příbytku, totiž: ‚Onen zdroj, mnichu, odkud člověka napadají pojmy plynoucí z rozbujelého vnímání: není-li tam nic, z čeho by se dalo těšit, co by bylo možno vítat a k čemu by se dalo vázat—to je konec sklonů k vášni, to je konec sklonů k odporu, to je konec sklonů k názorům, to je konec sklonů k pochybnostem, to je konec sklonů k domýšlivosti, to je konec sklonů k vášni po bytí, to je konec sklonů k nevědomosti, to je konec zvedání holí a zbraní, konec hádek, svárů a sporů, obviňování, zlomyslnosti a lhaní. Zde tyto špatné, neprospěšné stavy beze zbytku ustávají. ‚—já chápu jeho širší význam takto:

V závislosti na oku (čakkhu) a tvarech (rúpá)… uchu (sota) a zvucích (saddá)… nosu (ghána) a vůních (gandhá)… jazyku (dživha) a chutích (rasá)… tělu (kája) a dotecích (photthabbá)… mysli (mana) a mentálních jevech (dhammá) vyvstává vědomí oka (čakkhu-viňňána)… vědomí ucha… vědomí nosu… vědomí jazyka… vědomí těla… vědomí mysli, setkání těchto tří [3x6] je dotek (phassa). S dotekem jako svou podmínkou je tu pociťování (védaná). Co člověk pociťuje, to vnímá (saňdžánáti). Co vnímá, o tom přemýšlí (vitakkéti). O čem přemýšlí, to podrobuje [mentálnímu] bujení (papaňčéti). To, co podrobuje [mentálnímu] bujení, je oním zdrojem (nidána), odkud člověka napadají pojmy plynoucí z rozbujelého vnímání, vzhledem k minulým, budoucím a přítomným tvarům, které lze poznat okem… zvukům, které lze poznat uchem… vůním, které lze poznat nosem… chutím, které lze poznat jazykem… dotekům, které lze poznat tělem… mentálním jevům, které lze poznat myslí.

Je-li tu oko, tvary a vědomí oka… ucho, zvuky a vědomí ucha… nos, vůně a vědomí nosu… jazyk, chutě a vědomí jazyka… tělo, doteky a vědomí těla… mysl, mentální jevy a vědomí mysli, je možno rozeznat projev doteku. Je-li tu projev doteku, je možno rozeznat projev pociťování. Je-li tu projev pociťování, je možno rozeznat projev vnímání. Je-li tu projev vnímání, je možno rozeznat projev myšlení. Je-li tu projev myšlení, je možno rozeznat projev napadání pojmy plynoucími z rozbujelého vnímání.

Není-li tu oko, tvary a vědomí oka… ucho, zvuky a vědomí ucha… nos, vůně a vědomí nosu… jazyk, chutě a vědomí jazyka… tělo, doteky a vědomí těla… mysl, mentální jevy a vědomí mysli, nelze rozeznat projev doteku. Není-li tu projev doteku, nelze rozeznat projev pociťování. Není-li tu projev pociťování, nelze rozeznat projev vnímání. Není-li tu projev vnímání, nelze rozeznat projev myšlení. Není-li tu projev myšlení, nelze rozeznat projev napadání pojmy plynoucími z rozbujelého vnímání.

Takto chápu širší význam toho stručného výroku… Chcete-li, ctihodní, můžete jít nyní za Vznešeným a zeptat se ho na tuto věc. Jak vám Vznešený odpoví, tak byste si to měli zapamatovat.“

Závěr—přirovnání k medové kuličce

Když se mniši potěšili a zaradovali ze slov ctihodného Mahá-Kaččány, vstali a vydali se k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazili, pozdravili ho a usedli stranou. Mniši, sedící stranou, pak Vznešenému vyložili, co se odehrálo po jeho odchodu. „Potom jsme, pane, vyhledali ctihodného Mahá-Kaččánu a zeptali jsme se ho na tuto věc. A on nám tu věc vysvětlil těmito způsoby, těmito slovy, těmito výrazy.“

„Mahá-Kaččána je moudrý, mniši, Mahá-Kaččána má velké porozumění [moudrost]. Kdybyste se mě na tuto věc zeptali, byl bych vám odpověděl tím samým způsobem jako Mahá-Kaččána. Toto je smysl té věci a tak byste si to měli zapamatovat.“

Po těchto slovech ctihodný Ánanda takto oslovil Vznešeného: „Jako kdyby, pane, nějaký hladový a vysílený člověk objevil medovou kuličku, a když by jí poté jedl, nalezl by v ní výtečnou sladkou chuť, právě tak, pane, kterýkoli schopný mnich, který s porozuměním zkoumá smysl této řeči o Dhammě, v ní nalezne uspokojení a duševní projasnění. Jaký je název této řeči o Dhammě, pane?“

„Nuže tedy, Ánando, pamatuj si tuto řeč o Dhammě pod názvem ‚medová kulička.‘“

Tak pravil Vznešený. Ctihodný Ánanda byl uspokojen a zaradoval se ze slov Vznešeného.