Sbírka středně dlouhých rozprav

22. Přirovnání k hadovi

Úvod—špatný názor

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě.

Tehdy mnich (bhikkhu) jménem Arittha, bývalý lovec supů, pojal takový špatný názor:

„Podle toho, jak chápu Dhammu vyloženou Vznešeným, ony věci, které Vznešený označil za překážky, nejsou překážkou tomu, kdo je následuje.“

Několik mnichů se o tom doslechlo, načež vyhledali mnicha Aritthu a zeptali se ho: „Je pravda, příteli Arittho, že jsi pojal takový špatný názor…?“ „Zajisté, přátelé. Podle toho, jak chápu Dhammu vyloženou Vznešeným, ony věci, které Vznešený označil za překážky, nejsou překážkou tomu, kdo je následuje.“

Poté se ho oni mniši dotazovali, přesvědčovali ho a přemlouvali, snažíce se ho odvrátit od tohoto špatného názoru: „To neříkej, příteli Arittho, to neříkej. Nepomlouvej Vznešeného, není dobré pomlouvat Vznešeného. Vznešený by takto nikdy nemluvil. Vždyť mnohými způsoby Vznešený označil jisté věci za překážky a řekl, že jsou překážkou tomu, kdo je následuje. O smyslných rozkoších prohlásil, že je v nich málo uspokojení, mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí [vady] převažují. Smyslné rozkoše přirovnal k holým kostem… ke kusu masa… k pochodni ze suché trávy… k jámě s dřevěným uhlím… ke snu… k vypůjčenému majetku… k [poráženému] ovocnému stromu… k popravišti… k ostrému kůlu… k hlavě hada, je v nich mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí převažují.“

Přestože byl takto dotazován, přesvědčován a přemlouván, mnich Arittha, bývalý lovec supů, se nadále pevně držel svého špatného názoru a prohlašoval: „Podle toho, jak chápu Dhammu vyloženou Vznešeným, ony věci, které Vznešený označil za překážky, nejsou překážkou tomu, kdo je následuje.“

Jelikož ho nedokázali odvrátit od tohoto špatného názoru, vydali se mniši k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazili, pozdravili ho a usedli stranou. Mniši, sedící stranou, pak vyprávěli Vznešenému, co se přihodilo, načež dodali: „Jelikož jsme, pane, nedokázali mnicha Aritthu, bývalého lovce supů, odvrátit od tohoto špatného názoru, oznámili jsme tuto věc Vznešenému.“

Poté Vznešený oslovil jednoho mnicha: „Jdi, mnichu, a zavolej mnicha Aritthu, bývalého lovce supů, mým jménem: ‚Mistr tě volá, příteli.‘“ „Ano, pane,“ odpověděl onen mnich Vznešenému a vydal se k místu, kde se zdržoval bhikkhu Arittha. Když tam dorazil, řekl mu: „Mistr tě volá, příteli.“ „Ano, příteli,“ odpověděl mnich Arittha onomu mnichovi a vydal se k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl stranou. Vznešený ho pak oslovil: „Je pravda, Arittho, že jsi pojal takový špatný názor…?“ „Zajisté, pane. Podle toho, jak chápu Dhammu vyloženou Vznešeným, ony věci, které Vznešený označil za překážky, nejsou překážkou tomu, kdo je následuje.“

„Komu, ty pošetilče, jsem kdy takto vykládal Dhammu? Neoznačil jsem snad mnohými způsoby jisté věci za překážky a neřekl jsem, že jsou překážkou tomu, kdo je následuje? O smyslných rozkoších jsem prohlásil, že je v nich málo uspokojení (appassádá), mnoho strasti (bahudukkhá) a zoufalství (bahupájásá), jejich nebezpečí [vady] (ádínava) převažují. Smyslné rozkoše jsem přirovnal k holým kostem… ke kusu masa… k pochodni ze suché trávy… k jámě s dřevěným uhlím… ke snu… k vypůjčenému majetku… k [poráženému] ovocnému stromu… k popravišti… k ostrému kůlu… k hlavě hada, je v nich mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí převažují. Ty však, pošetilče, mě pomlouváš díky vlastnímu nepochopení, čímž zraňuješ sám sebe a pácháš tak mnoho nedobrého (apuňňam). To povede nadlouho k tvému neprospěchu (ahitája) a strasti (dukkhája).“

Pak Vznešený takto oslovil mnichy: „Co myslíte, mniši, zažehl tento bhikkhu Arittha byť jen jiskru [porozumění] v této Dhammě a disciplíně?“ „Jak by mohl, pane? Ne, pane.“ Po těchto slovech mnich Arittha seděl mlčky, zaraženě, se skleslými rameny a sklopenou hlavou, zadumán, beze slov. Když to Vznešený viděl, řekl mu: „Ty, pošetilče, budeš znám podle svého vlastního špatného názoru. Já se na to teď zeptám mnichů.“

Poté Vznešený oslovil mnichy: „Mniši, chápete Dhammu, již jsem učil, jako tento mnich Arittha, bývalý lovec supů, který mě pomlouvá díky vlastnímu nepochopení, čímž zraňuje sám sebe a páchá tak mnoho nedobrého?“ „Ne, pane, vždyť mnohými způsoby Vznešený označil jisté věci za překážky a řekl, že jsou překážkou tomu, kdo je následuje. O smyslných rozkoších prohlásil, že je v nich málo uspokojení, mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí [vady] převažují. Smyslné rozkoše přirovnal k holým kostem… k hlavě hada, je v nich mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí převažují.“

„Dobře, mniši. Je dobře, že takto chápete Dhammu, kterou jsem učil. Mnohými způsoby jsem totiž označil jisté věci za překážky a řekl jsem, že jsou překážkou tomu, kdo je následuje. O smyslných rozkoších jsem prohlásil, že je v nich málo uspokojení, mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí [vady] převažují. Smyslné rozkoše jsem přirovnal k holým kostem… k hlavě hada, je v nich mnoho strasti a zoufalství, jejich nebezpečí převažují.

Tento mnich Arittha, bývalý lovec supů, mě však pomlouvá díky vlastnímu nepochopení, čímž zraňuje sám sebe a páchá tak mnoho nedobrého. To povede nadlouho k jeho neprospěchu a strasti.

Mniši, že by někdo mohl následovat smyslné rozkoše bez smyslné touhy (káméhi), bez smyslných vjemů (kámasaňňája), bez smyslných myšlenek (kámavitakkéhi)—to není možné.

Přirovnání k hadovi

Zde, mniši, někteří pošetilci (moghapurisá) studují Dhammu—rozpravy, recitace, výklady, verše, výroky, proslovy, příběhy o zrodech, divy, odpovědi na otázky—aniž by svým porozuměním [moudrostí] zkoumali smysl těchto nauk. Jelikož nezkoumají svým porozuměním smysl těchto nauk, nesouhlasí s nimi ve svých úvahách. Studují Dhammu jenom proto, aby mohli kritizovat druhé a vítězit v debatách s nimi, takže nedosáhnou onoho [pravého] cíle, kvůli němuž je třeba studovat Dhammu. Tyto špatně pochopené nauky povedou nadlouho k jejich neprospěchu (ahitája) a strasti (dukkhája). A z jakého důvodu? Kvůli jejich špatnému pochopení.

Jako kdyby nějaký člověk potřebující hada, hledající hada, pídící se po hadovi uviděl velkého hada a chytil by ho za tělo nebo za ocas. Ten had by se otočil a kousl by ho do ruky, do nohy či do jiné části těla. Následkem toho by onen člověk došel smrti nebo smrtelné bolesti. A z jakého důvodu? Kvůli špatnému uchopení toho hada. Podobně, mniši, někteří pošetilci zde studují Dhammu…

Zde, mniši, někteří synové z dobrých (kulaputtá) rodin studují Dhammu—rozpravy, recitace, výklady, verše, výroky, proslovy, příběhy o zrodech, divy, odpovědi na otázky—a zkoumají svým porozuměním [moudrostí] smysl těchto nauk. Jelikož zkoumají svým porozuměním smysl těchto nauk, souhlasí s nimi ve svých úvahách. Nestudují Dhammu proto, aby mohli kritizovat druhé a vítězit v debatách s nimi, takže dosáhnou onoho [pravého] cíle, kvůli němuž je třeba studovat Dhammu. Tyto dobře pochopené nauky povedou nadlouho k jejich prospěchu (hitája) a blahu (sukhája). A z jakého důvodu? Kvůli jejich dobrému pochopení.

Jako kdyby nějaký člověk potřebující hada, hledající hada, pídící se po hadovi uviděl velkého hada a obratně by ho přidržel rozštěpeným klackem, načež by ho chytil za krk. Ačkoli by had svým tělem obtočil jeho ruku, jeho nohu či jinou část těla, nedošel by následkem toho smrti ani smrtelné bolesti. A z jakého důvodu? Kvůli dobrému uchopení toho hada. Podobně, mniši, někteří dobří synové zde studují Dhammu…

Proto, mniši, rozumíte-li smyslu mých slov, měli byste si jej takto zapamatovat. Nerozumíte-li smyslu mých slov, měli byste se na něj zeptat buď mne nebo zkušených mnichů.

Přirovnání k voru

Mniši, vyložím vám Dhammu, jejímž účelem je překonání (nittharanatthája), nikoli podržení (no gahanatthája), za pomoci přirovnání k voru (kullúpama).

Poslouchejte, dávejte dobrý pozor a já budu hovořit.“ „Ano, pane,“ odpověděli mniši. Vznešený pravil:

„Jako kdyby nějaký člověk na cestě přišel k velkému říčnímu proudu, jehož blízký břeh by byl nebezpečný a vzbuzující strach a jehož druhý břeh by byl bezpečný a prostý strachu. Nebyla by tam však žádná loď k přeplutí ani žádný most, po němž by se dalo přejít na druhou stranu. Onen člověk by si pomyslel: ‚Je zde tento velký říční proud, jehož blízký břeh je nebezpečný a vzbuzující strach a jehož druhý břeh je bezpečný a prostý strachu. Není tu však žádná loď k přeplutí ani žádný most, po němž by se dalo přejít na druhou stranu. Co kdybych sebral nějakou trávu, dříví, větve a listí a svázal si z nich vor, s jehož pomocí, usilovně zabíraje rukama i nohama, bych se bezpečně přeplavil na druhý břeh?‘ A pak by onen člověk sebral nějakou trávu, dříví, větve a listí a svázal by si z nich vor, s jehož pomocí, usilovně zabíraje rukama i nohama, by se bezpečně přeplavil na druhý břeh. Poté, když se přeplavil a stanul na druhém břehu, by si pomyslel: ‚Tento vor byl pro mě velmi užitečný, s jeho pomocí, usilovně zabíraje rukama i nohama, jsem se bezpečně přeplavil na druhý břeh. Co kdybych si ho teď naložil na hlavu či na rameno a vydal se, kam potřebuji?‘ Co myslíte, mniši, dělal by ten člověk to, co by se mělo správně učinit s tím vorem?“ „Ne, pane.“ „A co by měl ten člověk správně udělat, mniši? Když se přeplavil a stanul na druhém břehu, by si pomyslel: ‚Tento vor byl pro mě velmi užitečný, s jeho pomocí, usilovně zabíraje rukama i nohama, jsem se bezpečně přeplavil na druhý břeh. Co kdybych ho teď odložil na zem nebo ho spustil do vody a vydal se, kam potřebuji?‘ Kdyby takto jednal, mniši, dělal by ten člověk to, co by se mělo správně učinit s tím vorem.

Právě tak, mniši, já vykládám Dhammu, jejímž účelem je překonání, nikoli podržení, za pomoci přirovnání k voru. Rozumíte-li Dhammě takto přirovnané k voru, mniši, měli byste opustit (pahátabbá) i dobré stavy (dhammá), nemluvě o nedobrých stavech (adhammá).

Názorová stanoviska

Mniši, je těchto šest názorových stanovisek. Kterých šest?

Zde nepoučený obyčejný člověk (assutavá puthudždžano), který si nehledí ušlechtilých (arijánam adassáví), je neznalý (akovido) a neukázněný (aviníto) v Učení ušlechtilých (arijadhamme), který si nehledí dobrých lidí, je neznalý a neukázněný v Učení dobrých lidí (sappurisadhamme), nahlíží

(1) hmotu (tělesnost) (rúpa)…

(2) pociťování (védaná)…

(3) vnímání (saňňá)…

(4) formace (sankhára)…

(5) to, co je viděno (dittham), slyšeno (sutam), zakoušeno (mutam), poznáváno (viňňátam), dosahováno (pattam), vyhledáváno (parijésitam) a zkoumáno myslí (anuvičaritam manasá), takto:

‚Toto je moje (étam mama), toto jsem já (ésoham-asmi), toto je mé Já (éso mé attá).‘

A rovněž toto názorové stanovisko (ditthitthánam):

(6) Toto je svět (so loko) a toto jsem já (so attá), po smrti budu stálý (niččo), trvalý (dhuvo), věčný (sassato), nepodléhající změně (aviparinámadhammo) a potrvám tam až na věčnost—i to nahlíží takto:

‚Toto je moje, toto jsem já, toto je mé Já.‘

Poučený ušlechtilý žák (sutavá arijasávako), mniši, který si hledí ušlechtilých (arijánam dassáví), je znalý (kovido) a ukázněný (suviníto) v Učení ušlechtilých (arijadhamme), který si hledí dobrých lidí, je znalý a ukázněný v Učení dobrých lidí (sappurisadhamme), nahlíží

(1) hmotu [tělesnost]…

(2) pociťování…

(3) vnímání…

(4) formace…

(5) to, co je viděno, slyšeno, zakoušeno, poznáváno, dosahováno, vyhledáváno a zkoumáno myslí, takto:

‚Toto není moje (nétam mama), toto nejsem já (nésoham-asmi), toto není mé Já (na méso attá).‘

A rovněž toto názorové stanovisko:

(6) Toto je svět a toto jsem já, po smrti budu stálý, trvalý, věčný, nepodléhající změně a potrvám tam až na věčnost—i to nahlíží takto:

‚Toto není moje, toto nejsem já, toto není mé Já.‘

Jelikož je takto nahlíží, není vzrušen (na paritassatí) kvůli něčemu, co neexistuje (asati).“

Vzrušení a nevzrušení

Po těchto slovech jeden mnich takto oslovil Vznešeného:

„Pane, může zde být vzrušení kvůli něčemu, co neexistuje vně?“ „Ano, mnichu,“ pravil Vznešený.

„Zde, mnichu, si někdo myslí: ‚Ó, běda! Co bylo mé, to mi už nepatří. Co by mohlo být mé, to nezískám.‘ Pak se trápí, rmoutí a naříká, bije se v hruď a propadá malomyslnosti. Takto, mnichu, je zde vzrušení (paritassaná) kvůli něčemu, co neexistuje vně (bahiddhá asati).“

„A může zde být, pane, nevzrušení kvůli něčemu, co neexistuje vně?“ „Ano, mnichu,“ pravil Vznešený.

„Zde, mnichu, si někdo nemyslí: ‚Ó, běda! Co bylo mé, to mi už nepatří. Co by mohlo být mé, to nezískám.‘ Pak se netrápí, nermoutí a nenaříká, nebije se v hruď a nepropadá malomyslnosti. Takto, mnichu, zde není vzrušení (aparitassaná) kvůli něčemu, co neexistuje vně.“

„Pane, může zde být vzrušení kvůli něčemu, co neexistuje uvnitř?“ „Ano, mnichu,“ pravil Vznešený.

„Zde, mnichu, má někdo takový názor: ‚Toto je svět a toto jsem já, po smrti budu stálý, trvalý, věčný, nepodléhající změně a potrvám tam až na věčnost.‘ Uslyší pak Tathágatu či Tathágatova žáka, jak učí Dhammu pro vykořenění všech názorových stanovisek, připoutaností, posedlostí, ulpívání a sklonů (ditthitthánádhitthánaparijutthánábhinivesánusajánam samugghátája), pro utišení všech formací (sabbasankhárasamathája), pro zavržení veškerého přivlastňování (sabbúpadhipatinissaggája), pro vyhlazení toužení (tanhákkhajája), pro bezvášnivost (virágája), ustání (nirodhája) a vyvanutí [odpoutání] (nibbánája). Pak si pomyslí: ‚Já zaniknu, budu zničen a nebudu již existovat!‘ Pak se trápí, rmoutí a naříká, bije se v hruď a propadá malomyslnosti. Takto, mnichu, je zde vzrušení kvůli něčemu, co neexistuje uvnitř (adždžhattam asati).“

„A může zde být, pane, nevzrušení kvůli něčemu, co neexistuje uvnitř?“ „Ano, mnichu,“ pravil Vznešený.

„Zde, mnichu, nemá někdo takový názor: ‚Toto je svět a toto jsem já, po smrti budu stálý, trvalý, věčný, nepodléhající změně a potrvám tam až na věčnost.‘ Uslyší pak Tathágatu či Tathágatova žáka, jak učí Dhammu pro vykořenění všech názorových stanovisek, připoutaností, posedlostí, ulpívání a sklonů, pro utišení všech formací, zavržení veškerého přivlastňování, vyhlazení toužení, ztrátu vášně, ustání a vyvanutí. Pak si nepomyslí: ‚Já zaniknu, budu zničen a nebudu již existovat!‘ Pak se netrápí, nermoutí a nenaříká, nebije se v hruď a nepropadá malomyslnosti. Takto, mnichu, zde není vzrušení kvůli něčemu, co neexistuje uvnitř.

Nestálost, strast a ne-já

Mniši, můžete se klidně chopit majetku (pariggaho), který je stálý, trvalý, věčný, nepodléhající změně a potrvá až na věčnost. Ale vidíte nějaký takový majetek, mniši?“ „Ne, pane.“ „Dobře, mniši, ani já nevidím takový majetek, který je stálý, trvalý, věčný, nepodléhající změně a potrvá až na věčnost.

Můžete klidně ulpívat na učení [teorii] o Já (attavádupádána), které v tom, kdo na něm ulpívá, nevyvolá trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství. Ale vidíte nějaké takové učení [teorii] o Já?“ „Ne, pane.“ „Dobře, mniši, ani já nevidím takové učení [teorii] o Já, které by v tom, kdo na něm ulpívá, nevyvolalo trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Můžete se klidně opírat o názor (ditthinissaja), který by v tom, kdo se o něj opírá, nevyvolal trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství. Ale vidíte nějaký takový názor?“ „Ne, pane.“ „Dobře, mniši, ani já nevidím takový názor, který by v tom, kdo se o něj opírá, nevyvolal trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Kdyby zde bylo nějaké Já, mniši, bylo by tu i něco, co náleží k Já?“ „Ano, pane.“ „Nebo kdyby zde bylo něco, co náleží k Já, bylo by tu i Já?“ „Ano, pane.“ „Jelikož však Já ani to, co náleží k Já vpravdě a vskutku není k nalezení, není toto názorové stanovisko: ‚Toto je svět a toto jsem já, po smrti budu stálý, trvalý, věčný, nepodléhající změně a potrvám tam až na věčnost‘ úplně a naprosto pošetilé učení (kévalo paripúro báladhammo)?“ „Co jiného by to mohlo být, pane, než úplně a naprosto pošetilé učení?“

„Co myslíte, mniši, je (1) hmota [tělesnost]… (2) pociťování… (3) vnímání… (4) formace… (5) vědomí—stálé (niččam) nebo nestálé (aniččam)?“ „Nestálé, pane.“ „A to, co je nestálé je šťastné (sukham) nebo strastné (dukkham)?“ „Strastné, pane.“ „A to, co je nestálé, strastné a je předmětem změny (viparinámadhammo), je správné nazírat jako: ‚Toto je mé, toto jsem já, toto je mé Já‘?“ „Ne, pane.“

„Proto, mniši, jakákoli hmota [tělesnost]… pociťování… vnímání… formace… vědomí—ať minulé, budoucí či přítomné, vnitřní či vnější, hrubé (olárikam) či jemné (sukhumam), nízké (hínam) či vznešené (panítam), vzdálené (dúre) či blízké (santike), veškrá hmota [tělesnost]… pociťování… vnímání… formace… vědomí—by mělo být nahlíženo se správným porozuměním (sammappaňňája), v souladu se skutečností (jathábhútam): ‚Toto není mé, toto nejsem já, toto není mé Já.‘

Mniši, vnímaje toto, poučený ušlechtilý žák se odvrací (nibbindati) od hmoty [tělesnosti], od pociťování, od vnímání, od formací a od vědomí.

Když se odvrátí, ztratí vášeň (nibbidá viradždžati). Když ztratí vášeň, tak se osvobodí (virágá vimuččati). Když je osvobozen, je v něm poznání osvobození a ví: ‚Ukončeno je zrozování, dokonán je čistý [svatý] život, úkol je splněn, po tomto zde již není nic dalšího.‘

Zasloužilý

Takový mnich se nazývá:

‚ten, kdo nadzvedl břevno (ukkhittapaligho),

ten, kdo zaplnil příkop (samkinnaparikkho),

ten, kdo vytáhl sloup (abbúlhesiko),

ten, kdo odstranil závoru (niraggalo),

ten, kdo je ušlechtilý, se spuštěným praporem, kdo složil břemeno a je odpoután (arijo pannaddhadžo pannabháro visamjutto).‘

A jak je tím, kdo nadzvedl břevno?

Zde mnich opustil nevědomost (avidždžá pahíná), uťal ji u kořene (uččhinnamúlá), podobně jako pařez palmovníku, zbavil ji možnosti existence (anabhávamkatá), takže již nemůže více vyvstat. Takto je tím, kdo nadzvedl břevno.

A jak je tím, kdo zaplnil příkop?

Zde mnich opustil putování od zrodu ke zrodu (džátisamsáro pahíno)—opětovné bytí (ponobbhaviko), uťal ho u kořene, podobně jako pařez palmovníku, zbavil ho možnosti existence, takže již nemůže více vyvstat. Takto je tím, kdo zaplnil příkop.

A jak je tím, kdo vytáhl sloup?

Zde mnich opustil toužení (tanhá pahíná), uťal ho u kořene, podobně jako pařez palmovníku, zbavil ho možnosti existence, takže již nemůže více vyvstat. Takto je tím, kdo vytáhl sloup.

A jak je tím, kdo odstranil závoru?

Zde mnich opustil pět pout jež vážou k nižšímu světu (paňča orambhágijáni samjódžanáni pahínáni), uťal je u kořene, podobně jako pařez palmovníku, zbavil je možnosti existence, takže již nemohou více vyvstat. Takto je tím, kdo odstranl závoru.

A jak je tím, kdo je ušlechtilý, se spuštěným praporem, kdo složil břemeno a je odpoután?

Zde mnich opustil domýšlivost ‚já jsem‘ (asmi-máno pahíno), uťal ji u kořene, podobně jako pařez palmovníku, zbavil ji možnosti existence, takže již nemůže více vyvstat. Takto je tím, kdo je ušlechtilý, se spuštěným praporem, kdo složil břemeno a je odpoután.

Když bohové s Indou, Brahmou a Padžápatim hledají mnicha, jehož mysl je takto osvobozena, nemohou nalézt [nic, o čem by mohli říci]: ‚Na tomto je závislé vědomí toho, kdo dospěl k takovosti (tathágata).‘ A z jakého důvodu?

Neboť ten, kdo dospěl k takovosti, je nepostižitelný zde a nyní (ditthéváham dhamme ananuvidždžoti), říkám.

Obviňování Tathágaty

Když toto vykládám a učím, mniši, někteří asketové a bráhmani mě takto nepodloženě, planě, falešně a nepravdivě obviňují: ‚Asketa Gótama zavádí [do zkázy], neboť hlásá zánik, zničení a nebytí zde jsoucí bytosti.‘ Ač takový nejsem a toto nevykládám, někteří asketové a bráhmani mě tak nepodloženě, planě, falešně a nepravdivě obviňují.

Jako dříve, mniši, tak i nyní učím pouze o strasti (dukkha) a o jejím ustání (nirodha).

Jestliže druzí kvůli tomu Tathágatu proklínají, nadávají mu, spílají mu a trápí ho, Tathágata necítí zášť, rozmrzelost ani zlobu ve své mysli. Jestliže druzí kvůli tomu Tathágatu ctí, uznávají, považují si ho a respektují ho, Tathágata necítí potěšení, radost ani pozdvižení ve své mysli. Jestliže druzí kvůli tomu Tathágatu ctí, uznávají, považují si ho a respektují ho, Tathágata si myslí: ‚Vykonávají tyto činy kvůli tomu, čemu bylo již dříve plně porozuměno.‘

Proto, mniši, budou-li vás druzí proklínat, nadávat vám, spílat vám a trápit vás, neměli byste chovat zášť, rozmrzelost ani zlobu ve své mysli. Budou-li vás druzí ctít, uznávat, považovat si vás a respektovat vás, neměli byste chovat potěšení, radost ani pozdvižení ve své mysli. Budou-li vás druzí ctít, uznávat, považovat si vás a respektovat vás, měli byste si myslet: ‚Vykonávají tyto činy kvůli tomu, čemu bylo již dříve plně porozuměno.‘

Co není vaše

Proto, mniši, co není vaše (jam na tumhákam), to opusťte (tam padžahatha). Opustíte-li to, bude to na dlouhou dobu k vašemu prospěchu a blahu. A co není vaše? Hmota [tělesnost]… pociťování… vnímání… formace… vědomí—není vaše. Opusťte to. Opustíte-li to, bude to na dlouhou dobu k vašemu prospěchu a blahu.

Co myslíte, mniši, kdyby někdo v tomto Džétově háji odnášel trávu, dříví, větve a listí, pálil by je nebo s nimi nakládal jak se mu zlíbí, mysleli byste si: ‚Ten člověk odnáší nás, pálí nás nebo nakládá jak se mu zlíbí s námi?‘“ „Ne pane.“ „A proč?“ „Protože to není naše Já ani nic, co by náleželo k našemu Já.“ „Právě tak, mniši, co není vaše, to opusťte…

V této Dhammě

(1) Mniši, tato Dhamma je mnou dobře vyložená (svákkháto), přednesená (uttáno), odkrytá (vivato), vysvětlená (pakásito) a odhalená (čhinnapilotiko).

V této Dhammě… nelze rozeznat žádný koloběh [existence] (vattam) u těch mnichů, kteří jsou zasloužilí (arahanto), kteří odstranili své zákaly (khínásavá), dospěli k završení (vusitavanto), splnili svůj úkol (katakaraníjá), složili břemeno (ohitabhárá), dosáhli pravého cíle (anuppattasadatthá), zcela odstranili pouta bytí (parikkhínabhavasamjodžaná) a jsou osvobozeni správným porozuměním (sammadaňňá vimuttá).

(2) … V této Dhammě… všichni mniši, kteří opustili pět pout jež vážou k nižšímu světu (paňčorambhágijáni samjodžanáni pahínáni), svévolně vyvstanou (opapátiká) [v Čistých příbytcích], kde dosáhnou konečného odpoutání (parinibbájino) a již se nevrátí (anávattidhammá) do tohoto světa.

(3) … V této Dhammě… všichni mniši, kteří opustili [první] tři pouta (tíni samjódžanáni pahínáni) a oslabili vášeň, nenávist a zaslepenost (rágadosamohá tanubhútá), jsou těmi, kdo se jen jednou vrátí do tohoto světa (sakadágámino), a zde učiní konec strasti (dukkhassantam).

(4) … V této Dhammě… všichni mniši, kteří opustili [první] tři pouta, vstoupili do proudu (sotápanná), nemohou již upadnout do bědných stavů (avinipátadhammá), mají jistotu (nijatá) a směřují k probuzení (sambodhiparájaná).

(5) … V této Dhammě… všichni mniši, kteří jsou následovníky Dhammy (dhammánusárino) či následovníky důvěry (saddhánusárino), směřují k probuzení.

(6) … V této Dhammě… všichni ti, kteří ke mně mají dostatečnou důvěru (saddhámattam) a lásku (pemamattam), směřují do nebe (saggaparájaná).“

Tak pravil Vznešený. Spokojení mniši se zaradovali ze slov Vznešeného.