Sbírka středně dlouhých rozprav

36. Delší rozprava k Saččakovi

Úvod—k rozvíjení těla a mysli

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval ve Vésálí, ve Velkém lese, v Hale s věžovou střechou. Tehdy, když nastalo ráno, Vznešený se ustrojil, vzal svoji mísu a svrchní roucho, a chystal se jít do Vésálí pro almužnu.

Tehdy Saččako Niganthaputto [Niganthův stoupenec], když chodil sem a tam, přišel do Haly s věžovou střechou ve Velkém lese. Ctihodný Ánanda ho uviděl z dáli přicházet a oslovil Vznešeného: „Pane, přichází Saččako Niganthaputto, dialektik, mnohými považovaný jako moudrý řečník a svatý. On chtěl pohanět Buddhu, Dhammu a Sanghu. Bylo by dobré, kdyby se Vznešený na chvíli posadil, ze soucitu k němu. „

Vznešený usedl na připravené místo. Saččako pak přistoupil k Vznešenému, vyměnil si s ním zdvořilý pozdrav a přátelská slova, usedl stranou a takto Vznešeného oslovil:

„Ctěný Gótamo, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří se oddávají rozvíjení těla (kájabhávanánujogamanujuttá), ale ne rozvíjení mysli (no čittabhávanam). Těch se dotýkají tělesné bolestné pocity (sárírikam dukkham védanam). Dříve se stalo, že byl někdo dotčen tělesným bolestným pocitem, jeho stehna ztuhly, jeho srdce puklo, z jeho úst vyvěrala ‚horká krev‘, zbláznil se z toho a jeho mysl se vychýlila. A tak mysl podlehala tělu, tělo získalo převahu. A proč? Protože mysl nebyla rozvinuta (abhávitattá čittassa).

Jsou také někteří asketové a bráhmani, kteří se oddávají rozvíjení mysli (čittabhávanánujogamanujuttá), ale ne rozvíjení těla (no kájabhávanam). Těch se dotýkají mentální bolestné pocity (čétasikam dukkham védanam). Dříve se stalo, že byl někdo dotčen mentálním bolestným pocitem, jeho stehna ztuhly, jeho srdce puklo, z jeho úst vyvěrala ‚horká krev‘, zbláznil se z toho a jeho mysl se vychýlila. A tak tělo podlehlo mysli, mysl získala převahu. A proč? Protože tělo nebylo rozvinuto (abhávitattá kájassa).

Ctěný Gótamo, napadlo mně toto: ‚Žáci ctěného Gótamy se jistě oddávají rozvíjení mysli, ale ne rozvíjení těla‘“

„Ale, Aggivéssano, co jsi slyšel o rozvíjení těla (kájabhávaná)?“

„Jsou zde například Nanda Vaččha, Kisa Sankičča nebo Makkhali Gósala.

Ti jsou nazí, zanechali společenské zvyky, olizují si ruce, nepřistupují na vyzvání, nezastavují na vyzvání, nepřijímají přinesené ani připravené jídlo, ani pozvání k jídlu, nepřijímají nic přímo z hrnce či z mísy, ani přes práh, přes mříž či přes palici, ani od dvou pojídajících, od těhotné ženy, od kojící ženy, od ženy jsoucí s mužem, tam, kde je rozdělováno jídlo, kde stojí opodál pes či poletují mouchy, nejedí rybu ani maso, nepijí víno, pálenku ani kvašené nápoje, navštěvují jeden dům a spokojí se s jedním soustem, navštěvují dva domy a spokojí se se dvěma sousty… navštěvují sedm domů a spokojí se se sedmi sousty, žijí z jedné misky denně, ze dvou misek denně… ze sedmi misek denně, jí pouze jednou denně, každé dva dny… každých sedm dní, až každých čtrnáct dní—takto dodržují přijímání potravy ve stanovených rozmezích.“

„Ale, Aggivéssano, udrží se naživu z takového mála?“

„Ne, ctěný Gótamo, někdy jedí vybrané měkké a tvrdé druhy jídel, chutnají vybrané pochoutky a pijí vybrané nápoje. Proto znovu získají svoji tělesnou sílu, zmohutní a ztloustnou.“

„To, co dříve opustili, Aggivéssano, později znovu nabyli. Takto zde dochází k nabývání a ubývání (áčajápačajo) tohoto těla. Ale co jsi slyšel o rozvíjení mysli (čittabhávaná)?“

Když byl Saččako Niganthaputto Vznešeným dotázán na rozvíjení mysli, nebyl s to odpovědět.

Vznešený ho pak oslovil:

„To, co jsi právě řekl o rozvíjení těla, Aggivéssano, neplatí za rozvíjení těla v této ušlechtilé disciplíně (arijassa vinaje). Když nevíš co je rozvíjení těla, jak bys mohl vědět co je rozvíjení mysli? Nicméně, Aggivéssano, poslouchej a dávej dobrý pozor, budu hovořit o tom, jak je někdo tělesně nerozvinutý (abhávitakájo) a mentálně nerozvinutý (abhávitačitto), a jak je někdo tělesně rozvinutý (bhávitakájo) a mentálně rozvinutý (bhávitačitto).“

„Ano, ctěný“, odpověděl Saččako Niganthaputto. Vznešený pravil:

Nerozvinutý—nepoučený obyčejný člověk

„Aggivéssano, jak je někdo tělesně nerozvinutý a mentálně nerozvinutý?

Zde, Aggivéssano, v nepoučeném obyčejném člověku (assutavato puthudždžanassa) vzniknou příjemné pocity (sukhá védaná). Dotčen těmito příjemnými pocity, touží vášnivě po slasti (sukhasárágí) a upadá do této vášnivé touhy po slasti. Tyto příjemné pocity v něm však ustanou. S ustáním těchto příjemných pocitů vzniknou nepříjemné pocity (dukkha védaná). Dotčen těmito nepříjemnými pocity se trápí, trpí, naříká, bije se v hruď, běduje a upadá do zaslepenosti (sammoham ápadždžati).

Když v něm takto vznikají příjemné pocity, uchvacují jeho mysl a zůstávají v ní (čittam parijádája titthati), jelikož jeho tělo je nerozvinuté.

Když v něm takto vznikají nepříjemné pocity, rovněž uchvacují jeho mysl a zůstávají v ní, jelikož jeho mysl je nerozvinutá.

Kdokoli, v kom takto vznikají, v tomto dvojím smyslu, tyto příjemné pocity, které uchvacují jeho mysl a zůstávají v ní, jelikož jeho tělo je nerozvinuté, a tyto nepříjemné pocity, které uchvacují jeho mysl a zůstávají v ní, jelikož jeho mysl je nerozvinutá, ten je takto tělesně nerozvinutý a mentálně nerozvinutý.

Rozvinutý—poučený ušlechtilý žák

Aggivéssano, jak je někdo tělesně rozvinutý a mentálně rozvinutý?

Zde, Aggivéssano, v poučeném ušlechtilém žákovi (sutavato arijasávakassa) vzniknou příjemné pocity (sukhá védaná). Dotčen těmito příjemnými pocity, netouží vášnivě po slasti (na sukhasárágí) a neupadá do této vášnivé touhy po slasti. Tyto příjemné pocity v něm však ustanou. S ustáním těchto příjemných pocitů vzniknou nepříjemné pocity (dukkha védaná). Dotčen těmito nepříjemnými pocity se netrápí, netrpí, nenaříká, nebije se v hruď, neběduje a neupadá do zaslepenosti (na sammoham ápadždžati).

Když v něm takto vznikají příjemné pocity, neuchvacují jeho mysl a nezůstávají v ní (čittam na parijádája titthati), jelikož jeho tělo je rozvinuté.

Když v něm takto vznikají nepříjemné pocity, rovněž neuchvacují jeho mysl a nezůstávají v ní, jelikož jeho mysl je rozvinutá.

Kdokoli, v kom takto vznikají, v tomto dvojím smyslu, tyto příjemné pocity, které neuchvacují jeho mysl a nezůstávají v ní, jelikož jeho tělo je rozvinuté, a tyto nepříjemné pocity, které neuchvacují jeho mysl a nezůstávají v ní, jelikož jeho mysl je rozvinutá, ten je takto tělesně rozvinutý a mentálně rozvinutý.“

Hledání osvobození

„Takovou mám důvěru v ctěného Gótamu: ‚Ctěný Gótama je tělesně rozvinutý a mentálně rozvinutý.“

„Aggivéssano, tvá slova jsou jistě útočná a nezdvořilá, přesto ti však odpovím: Od té doby, co jsem si oholil vlasy a vousy, oblékl si žluté roucho a odešel z domova do bezdomoví, nebylo možné, aby vzniklé příjemné pocity uchvátily mojí mysl a zůstávaly v ní nebo aby vzniklé nepříjemné pocity uchvátily mojí mysl a zůstávaly v ní.“

„Nevznikly snad nikdy v ctěném Gótamovi tak příjemné pocity, že by mohly uchvátit jeho mysl a zůstávat v ní? Nevznikly snad nikdy v ctěném Gótamovi tak nepříjemné pocity, že by mohly uchvátit jeho mysl a zůstávat v ní?“

„Proč ne, Aggivéssano?

Zde, Aggivéssano, před svým probuzením, ještě jako neprobuzený bódhisatta, jsem si pomyslel: ‚Stísněný a zaprášený je život v domácnosti, život v bezdomoví je však jako otevřený prostor. Není snadné vést v domě úplně dokonalý a zcela očištěný svatý život jako vyleštěná mušle. Co kdybych si oholil vlasy a vousy, oblékl žluté roucho a odešel z domova do bezdomoví?‘

Po nějaké době, ač moji rodiče byli neradi, plakali a slzy jim tekly po tvářích, jsem si ostříhal vlasy a vousy, oblékl jsem si žluté roucho a stále jako mladý muž, černovlasý, v rozkvětu mládí, na počátku svého života, jsem odešel z domova do bezdomoví.

Když jsem takto odešel, Aggivéssano, hledaje to, co je prospěšné—svrchovaný stav nejvyššího míru, vyhledal jsem Áláru Kálámu a řekl jsem mu: ‚Chtěl bych, příteli Kálámo, žít svatým životem v této Dhammě a disciplíně.‘ Na to mi Álára Káláma odpověděl: ‚Nechť zde ctihodný zůstane. Tato Dhamma je taková, že moudrý muž může zanedlouho svým vlastním přímým poznáním uskutečnit nauku svého učitele a prodlévat v jejím dosažení.‘

Naučil jsem se, Aggivéssano, zakrátko a velmi rychle onu Dhammu. Pokud šlo o pouhou ústní recitaci a opakování jeho nauky, hovořil jsem s poznáním a jistotou. Říkal jsem: ‚Vím, vidím,‘ a říkali to i jiní. Pak jsem si, Aggivéssano, pomyslel: ‚Álára Káláma nevykládá Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévá v jejím dosažení na základě pouhé důvěry. Álára Káláma jistě zná a vidí tuto Dhammu.‘ Poté jsem vyhledal Áláru Kálámu a zeptal jsem se ho: ‚Do jaké míry, příteli Kálámo, vykládáš tuto Dhammu s tím, že jsi ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení?‘ Na to mi Álára Káláma vyložil oblast ničeho (ákiňčaňňájatana). Pak jsem si, Aggivéssano, pomyslel: ‚Nejen Álára Káláma má důvěru, energii, bdělost [uvědomění] (sati), soustředění a porozumění [moudrost]. Co kdybych se snažil uskutečnit tu Dhammu, kterou on vykládá s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévá v jejím dosažení?‘ Zakrátko a velmi rychle, Aggivéssano, jsem onu Dhammu uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval jsem v jejím dosažení. Poté jsem vyhledal Áláru Kálámu a zeptal jsem se ho: „Příteli Kálámo, vykládáš potud tuto Dhammu s tím, že jsi ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení?“ „Ano, příteli, potud vykládám tuto Dhammu s tím, že jsem ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení.“ „I já, příteli, jsem potud uskutečnil tuto Dhammu svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení.“ „Je dobré, příteli, je velmi dobré, že takový ctihodný je naším společníkem ve svatém životě. Tu Dhammu, kterou já vykládám s tím, že jsem ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení, jsi i ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení. Tu Dhammu, kterou jsi ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení, já vykládám s tím, že jsem ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení. Dhammu, kterou znám já, znáš i ty. Dhammu, kterou znáš ty, znám i já. Jaký jsem já, takový jsi ty. Jaký jsi ty, takový jsem já. Pojď, příteli, povedeme teď společně tuto skupinu.“ Álára Káláma, můj učitel, mě takto, jako svého žáka, postavil na stejnou úroveň se sebou a složil mi nejvyšší poctu. Pak jsem si však, Aggivéssano, pomyslel: ‚Tato Dhamma nevede k odvrácení, k bezvášnivosti, k ustání, k utišení, k přímému poznání, k probuzení, k odpoutání (nibbánam), ale pouze k opětovnému vyvstání v oblasti ničeho (ákiňčaňňájatana).‘ Neuspokojen touto Dhammou, Aggivéssano, odvrátil jsem se od ní a odešel jsem pryč.

Stále hledaje to, co je prospěšné—svrchovaný stav nejvyššího míru, vyhledal jsem Uddaku Rámaputtu a řekl jsem mu: ‚Chtěl bych, příteli, žít svatým životem v této Dhammě a disciplíně.‘ Na to mi Uddaka Rámaputta odpověděl: ‚Nechť zde ctihodný zůstane. Tato Dhamma je taková, že moudrý muž může zanedlouho svým vlastním přímým poznáním uskutečnit nauku svého učitele a prodlévat v jejím dosažení.‘ Naučil jsem se, Aggivéssano, zakrátko a velmi rychle onu Dhammu. Pokud šlo o pouhou ústní recitaci a opakování jeho nauky, hovořil jsem s poznáním a jistotou. Říkal jsem: ‚Vím, vidím,‘ a říkali to i jiní. Pak jsem si, Aggivéssano, pomyslel: ‚Ráma nevykládal Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení, na základě pouhé důvěry. Ráma jistě znal a viděl tuto Dhammu.‘ Poté jsem vyhledal Uddaku Rámaputtu a zeptal jsem se ho: ‚Do jaké míry, příteli, vykládal Ráma tuto Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení?‘ Na to mi Uddaka Rámaputta vyložil oblast ani-vnímání-ani-nevnímání (névasaňňánásaňňájatana). Pak jsem si, Aggivéssano, pomyslel: ‚Nejen Ráma měl důvěru, energii, bdělost [uvědomění] (sati), soustředění a porozumění [moudrost]. Co kdybych se snažil uskutečnit tu Dhammu, kterou on vykládal s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení?‘ Zakrátko a velmi rychle, Aggivéssano, jsem onu Dhammu uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval jsem v jejím dosažení. Poté jsem vyhledal Uddaku Rámaputtu a zeptal jsem se ho: „Příteli, vykládal Ráma potud tuto Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení?“ „Ano, příteli, potud vykládal Ráma tuto Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení.“ „I já, příteli, jsem potud uskutečnil tuto Dhammu svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení.“ „Je dobré, příteli, je velmi dobré, že takový ctihodný je naším společníkem ve svatém životě. Tu Dhammu, kterou Ráma vykládal s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení, jsi i ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení. Tu Dhammu, kterou jsi ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení, Ráma vykládal s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení. Dhammu, kterou znal Ráma, znáš i ty. Dhammu, kterou znáš ty, znal i Ráma. Jaký byl Ráma, takový jsi ty. Jaký jsi ty, takový byl Ráma. Pojď, příteli, a veď nyní tuto skupinu.“ Uddaka Rámaputta, můj společník ve svatém životě, mě takto postavil na místo učitele a složil mi nejvyšší poctu. Pak jsem si však, Aggivéssano, pomyslel: ‚Tato Dhamma nevede k odvrácení, k bezvášnivosti, k ustání, k utišení, k přímému poznání, k probuzení, k odpoutání (nibbánam), ale pouze k opětovnému vyvstání v oblasti ani-vnímání-ani-nevnímání (névasaňňánásaňňájatana).‘ Neuspokojen touto Dhammou, Aggivéssano, odvrátil jsem se od ní a odešel jsem pryč.

Stále hledaje to, co je prospěšné—svrchovaný stav nejvyššího míru, procházel jsem Magadhským krajem, až jsem nakonec dospěl k Sénánigamě poblíž Uruvély. Tam jsem uviděl pěkný kus země, krásný háj, řeku s průzračnou vodou a pěknými břehy, a poblíž vesnici jako zdroj potravy. Pomyslel jsem si: ‚Toto je pěkný kus země, krásný háj, řeka s průzračnou vodou a pěknými břehy, a poblíž vesnice jako zdroj potravy. To se hodí k snažení mladého muže [syna z dobré rodiny], jenž je oddán snažení.‘ A tak jsem tam usedl s myšlenkou: ‚Hodí se to k snažení.‘

Tři přirovnání k rozdělání ohně

Nyní mně, Aggivéssano, spontánně napadly tři přirovnání, nikdy dříve neslýchané.

Jako kdyby zde byl mokrý čerstvý kus dřeva, ležící ve vodě, přišel by k němu nějaký muž s třecím dřívkem a pomyslel by si: ‚Rozdělám oheň a vyrobím žár.‘ Co myslíš, Aggivéssano, mohl by ten muž, třením toho mokrého čerstvého kusu dřeva, ležícího ve vodě, rozdělat oheň a vyrobit žár?“

„Ne, ctěný Gótamo. A proč ne? Protože je to mokrý čerstvý kus dřeva, ležící ve vodě.Takový muž by sklidil pouze vyčerpanost (kilamatha) a roztrpčení (vigháta).“

„Stejně tak, Aggivéssano, ti asketové a bráhmani, kteří nežijí tělesně a mentálně odloučeni od smyslných požitků (káméhi avúpakatthá) a jejichž smyslná touha (kámaččhando), smyslná láska (kámasného), smyslné pobláznění (kámamuččhá), smyslná žízeň (kámapipásá) a smyslné vzrušení (kámapariláho) u nich nebyly vnitřně zcela opuštěny (adždžhattam na suppahíno) a nebyly zcela utišeny (na suppatippassaddho), když pociťují bolestné, trýznivé a bodavé pocity, způsobené námahou, jsou neschopní (abhabbáva) poznání a vidění (ňánája dassanája), neschopní nejvyššího probuzení (anuttarája sambodhája), a i když nepociťují bolestné, trýznivé a bodavé pocity, způsobené námahou, jsou neschopní poznání a vidění, neschopní nejvyššího probuzení.

Toto je, Aggivéssano, první přirovnání, nikdy dříve neslýchané, které mně spontánně napadlo.

A dále, Aggivéssano, mně spontánně napadlo druhé přirovnání, nikdy dříve neslýchané.

Jako kdyby zde byl mokrý čerstvý kus dřeva, ležící na suché zemi, daleko od vody, přišel by k němu nějaký muž s třecím dřívkem a pomyslel by si: ‚Rozdělám oheň a vyrobím žár.‘ Co myslíš, Aggivéssano, mohl by ten muž, třením toho mokrého čerstvého kusu dřeva, ležícího na suché zemi, daleko od vody, rozdělat oheň a vyrobit žár?“

„Ne, ctěný Gótamo. A proč ne? Protože je to mokrý čerstvý kus dřeva, byť ležící na suché zemi, daleko od vody. ářčáářTakový muž by sklidil pouze vyčerpanost a roztrpčení.“

„Stejně tak, Aggivéssano, ti asketové a bráhmani, kteří, ačkoli žijí tělesně a mentálně odloučeni od smyslných požitků (káméhi vúpakatthá), ale jejich smyslná touha, smyslná láska, smyslné pobláznění, smyslná žízeň a smyslné vzrušení u nich nebyly vnitřně zcela opuštěny (adždžhattam na suppahíno) a nebyly zcela utišeny (na suppatippassaddho), když pociťují bolestné, trýznivé a bodavé pocity, způsobené námahou, jsou neschopní (abhabbáva) poznání a vidění (ňánája dassanája), neschopní nejvyššího probuzení (anuttarája sambodhája), a i když nepociťují bolestné, trýznivé a bodavé pocity, způsobené námahou, jsou neschopní poznání a vidění, neschopní nejvyššího probuzení.

Toto je, Aggivéssano, druhé přirovnání, nikdy dříve neslýchané, které mně spontánně napadlo.

A dále, Aggivéssano, mně spontánně napadlo třetí přirovnání, nikdy dříve neslýchané.

Jako kdyby zde byl suchý vyschlý kus dřeva, ležící na suché zemi, daleko od vody, přišel by k němu nějaký muž s třecím dřívkem a pomyslel by si: ‚Rozdělám oheň a vyrobím žár.‘ Co myslíš, Aggivéssano, mohl by ten muž, třením toho suchého vyschlého kusu dřeva, ležícího na suché zemi, daleko od vody, rozdělat oheň a vyrobit žár?“

„Ano, ctěný Gótamo. A proč? Protože je to suchý vyschlý kus dřeva, ležící na suché zemi, daleko od vody.“

„Stejně tak, Aggivéssano, ti asketové a bráhmani, kteří žijí tělesně a mentálně odloučeni od smyslných požitků (káméhi vúpakatthá) a jejich smyslná touha, smyslná láska, smyslné pobláznění, smyslná žízeň a smyslné vzrušení u nich byly vnitřně zcela opuštěny (adždžhattam suppahíno) a byly zcela utišeny (suppatippassaddho), když pociťují bolestné, trýznivé a bodavé pocity, způsobené námahou, jsou schopní (bhabbáva) poznání a vidění (ňánája dassanája), schopní nejvyššího probuzení (anuttarája sambodhája), a i když nepociťují bolestné, trýznivé a bodavé pocity, způsobené námahou, jsou schopní poznání a vidění, schopní nejvyššího probuzení.

Toto je, Aggivéssano, třetí přirovnání, nikdy dříve neslýchané, které mně spontánně napadlo. To jsou ty tři přirovnání, nikdy dříve neslýchané, které mně spontánně napadly.

Bódhisattova praxe—překonání pocitů

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych, se stisknutými zuby a s jazykem na patře [zlou] mysl [dobrou] myslí zadržel (abhinigganhejjam), stisknul (abhinippílejjam) a přemohl (abhisantápejjam).‘ A tak jsem, se stisknutými zuby a s jazykem na patře, [zlou] mysl [dobrou] myslí zadržel, stisknul a přemohl, až při tom z mého podpaží vytékal pot.

Jako kdyby silný muž uchopil slabšího za hlavu nebo za ramena, zadržel ho, stisknul ho a přemohl ho, právě tak jsem se stisknutými zuby a s jazykem na patře [zlou] mysl [dobrou] myslí zadržel, stisknul a přemohl, až při tom z mého podpaží vytékal pot.

Ale ačkoliv ve mně byla vzbuzena nepolevující energie (áraddham vírijam asallínam) a bylo ustaveno neochabující uvědomění (upatthitá sati asammutthá), mé tělo bylo namožené (sáraddho) a nezklidněné (appatippassaddho), jelikož jsem byl vyčerpán bolestným snažením (dukkhappadhánéna).

Avšak takové nepříjemné [bolestné] pocity (dukkhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych prodléval v meditačním pohroužení bez dýchání (appánakamjéva džhánam)?‘ A tak jsem zastavil nadechování a vydechování ústy a nosem. A když jsem tak učinil, vycházel z mých ušních otvorů vítr vydávající hlasitý zvuk.

Tak jako z kovářových měchů vychází vítr vydávající hlasitý zvuk, právě tak, když jsem zastavil nadechování a vydechování ústy a nosem, vycházel z mých ušních otvorů vítr vydávající hlasitý zvuk.

Ale ačkoliv ve mně byla vzbuzena nepolevující energie a bylo ustaveno neochabující uvědomění, mé tělo bylo namožené a nezklidněné, jelikož jsem byl vyčerpán bolestným snažením.

Avšak takové nepříjemné pocity (dukkhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych nadále prodléval v meditačním pohroužení bez dýchání (appánakamjéva džhánam)?‘ A tak jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima. A když jsem tak učinil, mojí hlavu protínaly prudké větry.

Jako kdyby silný muž roztříštil mojí hlavu ostrým mečem, právě tak, když jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima, mojí hlavu protínaly prudké větry.

Ale ačkoliv ve mně byla vzbuzena nepolevující energie a bylo ustaveno neochabující uvědomění, mé tělo bylo namožené a nezklidněné, jelikož jsem byl vyčerpán bolestným snažením.

Avšak takové nepříjemné pocity (dukkhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych nadále prodléval v meditačním pohroužení bez dýchání (appánakamjéva džhánam)?‘ A tak jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima. A když jsem tak učinil, mojí hlavu napadaly prudké bolesti.

Jako kdyby silný muž utahoval kožený řemen kolem mojí hlavy, jako obruč, právě tak, když jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima, mojí hlavu napadaly prudké bolesti.

Ale ačkoliv ve mně byla vzbuzena nepolevující energie a bylo ustaveno neochabující uvědomění, mé tělo bylo namožené a nezklidněné, jelikož jsem byl vyčerpán bolestným snažením.

Avšak takové nepříjemné pocity (dukkhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych nadále prodléval v meditačním pohroužení bez dýchání (appánakamjéva džhánam)?‘ A tak jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima. A když jsem tak učinil, do mého břicha se zařezávaly prudké větry.

Jako kdyby zkušený řezník nebo jeho učeň rozřízl dobytčeti břicho ostrým řeznickým nožem, právě tak, když jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima, do mého břicha se zařezávaly prudké větry.

Ale ačkoliv ve mně byla vzbuzena nepolevující energie a bylo ustaveno neochabující uvědomění, mé tělo bylo namožené a nezklidněné, jelikož jsem byl vyčerpán bolestným snažením.

Avšak takové nepříjemné pocity (dukkhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych nadále prodléval v meditačním pohroužení bez dýchání (appánakamjéva džhánam)?‘ A tak jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima. A když jsem tak učinil, v mém těle vzniklo prudké pálení.

Jako kdyby dva silní muži uchopili slabšího muže oběma rukama a pekli ho nad žhavým uhlím, právě tak, když jsem zastavil nadechování a vydechování ústy, nosem i ušima, v mém těle vzniklo prudké pálení.

Ale ačkoliv ve mně byla vzbuzena nepolevující energie a bylo ustaveno neochabující uvědomění, mé tělo bylo namožené a neklidné, jelikož jsem byl vyčerpán bolestným snažením.

Avšak takové nepříjemné pocity (dukkhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Když mě uviděla božstva, nekterá říkala: ‚Asketa Gótama je mrtev.‘ Jiná říkala: ‚Asketa Gótama není mrtev, ale teprv umírá.‘ A jiná říkala: ‚Asketa Gótama není mrtev ani neumírá, asketa Gótama je Zasloužilý (araham), neboť takový je způsob prodlévání Zasloužilých.

Krajní askeze

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych praktikoval úplné odetnutí jídla (sabbaso áhárupaččhédája)?

Tehdy ke mně přišla božstva a řekla mi: ‚Pane, nepraktikuj úplné odetnutí jídla. Jestliže tak učiníš, budeme vpouštět nebeskou výživu do pórů tvé kůže a ty budeš žít z ní.‘

Pomyslel jsem si: ‚Kdybych držel úplný půst a tato božstava mi zatím vpouštěla nebeskou výživu do pórů mé kůže, a já bych z ní žil, pak bych byl nepravdivý.‘ A tak jsem odmítl tato božstava a řekl jsem jim: ‚Není třeba.‘

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Co kdybych přijímal jen velmi málo jídla, pouze hrst něčeho jednou za čas, buď fazolovou polévku nebo čočkovou polévku nebo vikvovou polévku nebo hrachovou polévku?‘

A tak jsem přijímal jen velmi málo jídla, pouze hrst něčeho jednou za čas, buď fazolovou polévku nebo čočkovou polévku nebo vikvovou polévku nebo hrachovou polévku. Když jsem tak činil, mé tělo nesmírně zhublo. Mé údy připomínaly kloubovité části liánových či bambusových stonků, protože jsem jedl tak málo. Můj zadek připomínal velbloudí kopyto, protože jsem jedl tak málo. Má vystupující páteř připomínala korále navlečené na provázku, protože jsem jedl tak málo. Má vyzáblá žebra připomínala vyčnívající trámy ze staré rozpadlé boudy, protože jsem jedl tak málo. Mé oči, zapadlé hluboko v důlcích, připomínaly odlesk vodní hladiny hluboko ve studni, protože jsem jedl tak málo. Kůže mého břicha přilnula k mé páteři, protože jsem jedl tak málo. Kůže na hlavě se scvrkla a vyschla, jako hořká zelená tykev svraskne a vyschne ve větru a slunečním žáru, protože jsem jedl tak málo. Když jsem se chtěl dotknout kůže na břiše, nahmatal jsem svou páteř, a když jsem se chtěl dotknout páteře, nahmatal jsem kůži na břiše. Když jsem chtěl vyloučit výkaly a moč, slabostí jsem padl k zemi, protože jsem jedl tak málo. Když jsem chtěl ulevit tělu třením údů svou rukou, chlupy na těle, uhnilé u kořenů, vypadaly z těla, protože jsem jedl tak málo.

Když mě uviděli lidé, někteří říkali: ‚Asketa Gótama je černý.‘ Jiní říkali: ‚Asketa Gótama není černý, je hnědý.‘ A další říkali: ‚Aketa Gotama není ani černý ani hnědý, jeho kůže je zlatá.‘ Čistý a jasný vzhled mé kůže se velice zhoršil, protože jsem jedl tak málo.

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Kteříkoliv asketové či bráhmani v minulosti zakoušeli bolestné, trýznivé a bodavé pocity způsobené námahou, mohli zakoušet tuto trýzeň nejvýše potud a ne za tuto hranici. Kteříkoliv asketové či bráhmani v budoucnosti budou zakoušet bolestné, trýznivé a bodavé pocity způsobené námahou, mohou zakoušet tuto trýzeň nejvýše potud a ne za tuto hranici. A kteříkoliv asketové či bráhmani v přítomnosti zakoušejí bolestné, trýznivé a bodavé pocity způsobené námahou, mohou zakoušet tuto trýzeň nejvýše potud a ne za tuto hranici.

Avšak takovou trýznivou praxí sebezapírání jsem nedosáhl žádných nadlidských stavů (uttari manussadhammá), žádné přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých (alamarijaňánadassanavisésam). Je zde nějaká jiná stezka k Probuzení (aňňo maggo bodhájá,ti)?‘

Nalezení stezky k Probuzení

Tehdy jsem si pomyslel: ‚Vzpomínám si, že jednou, když byl můj otec Sakja zaměstnán prací, seděl jsem v chladivém stínu růžové jabloně, a zcela odloučen od smyslných požitků (viviččéva káméhi), odloučen od neprospěšných stavů (vivičča akusaléhi dhamméhi), jsem vstoupil a prodléval (upasampadždža viharitá) v prvním pohroužení (pathamam džhánam), které je doprovázeno myšlením (savitakkam) a rozvažováním (savičáram) a je naplněno nadšením a blahem zrozeným z odloučení (vivékadžam pítisukham).

Může toto být stezka k Probuzení?‘

Tehdy, následuje tuto vzpomínku, jsem si uvědomil: ‚Toto je stezka k Probuzení.‘

Pomyslel jsem si: ‚Proč se bojím této blaženosti (sukham), která nepatří ke smyslným požitkům ani neprospěšným stavům?‘

Pomyslel jsem si: ‚Už se dále nebudu bát této blaženosti, která nepatří ke smyslným požitkům ani neprospěšným stavům.‘

Pomyslel jsem si: ‚Není však snadné dosáhnout této blaženosti s tak nesmírně hubeným tělem. Co kdybych jedl nějaké pevné jídlo—nějakou vařenou rýži a chléb [ovesnou kaši].‘ A tak jsem jedl nějaké pevné jídlo—nějakou vařenou rýži a chléb [ovesnou kaši]. Tehdy mně navštěvovalo pět mnichů, s myšlenkou: ‚Jestliže asketa Gótama dosáhne nějakého vyššího stavu, oznámí nám to.‘ Ale když jsem jedl vařenou rýži a chléb [ovesnou kaši], tato pětice mnichů se ode mně odvrátila a opustila mně, s myšlenkou: ‚Asketa Gótama nyní žije v přepychu, odložil snažení a vrátil se k přepychu.‘

Čtyři pohroužení (džhány)

Když jsem jedl pevné jídlo a znovu získal svoji sílu, pak, zcela odloučen od smyslných požitků (viviččéva káméhi), odloučen od neprospěšných stavů (vivičča akusaléhi dhamméhi), jsem vstoupil a prodléval (upasampadždža viharitá) v prvním pohroužení (pathamam džhánam), které je doprovázeno myšlením (savitakkam) a rozvažováním (savičáram) a je naplněno nadšením a blahem zrozeným z odloučení (vivékadžam pítisukham).

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

S utišením myšlení a rozvažování (vitakkavičáránam vúpasamá) jsem vstoupil a prodléval v druhém pohroužení (dutijam džhánam), v němž je mysl sjednocena (ékodibháva), ve vnitřním uspokojení (adždžhattam sampasádanam), bez myšlení (avitakkam), bez rozvažování (avičáram), naplněna nadšením a blahem zrozeným ze soustředění (samádhidžam pítisukham).

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

S vymizením nadšení (pítijá virágá) jsem prodléval vyrovnaně (upekkhako ča vihásim), s uvědoměním (sato) a jasným chápáním (sampadžáno), zakoušeje stav tělesného blaha (sukhaňča kájéna patisamvédésim), o němž ušlechtilí (arijá) prohlašují: ‚Ten, kdo je vyrovnaný (upekkhako) a uvědomělý (satimá) prodlévá blaženě (sukhavihárí).‘ Takto jsem vstoupil a prodléval ve třetím pohroužení (tatijam džhánam).

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

S opuštěním (paháná) blaženosti (sukhassa) i strasti (dukkhassa), s ukončením (atthangamá) dřívější (pubbéva) radosti (somanassa) i žalu (domanassánam), jsem vstoupil a prodléval ve čtvrtém pohroužení (čatuttham džhánam), jež není ani strastné ani blažené (adukkhamasukham), které je očištěnou vyrovnaností a uvědoměním (upekkhásatipárisuddhim).

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Trojice vědění

Když byla má mysl (čitta) takto soustředěná (samáhite), očištěná (parisuddhe), vyjasněná (parijódáte), bez poskvrny (anangane), bez nečistoty (vigatúpakkilése), poddajná (mudubhúte), schopná činnosti (kammanije), ustálená (thite) a neochvějná (áneňdžappatte), zaměřil jsem ji (abhininnáméti) k poznání v podobě vzpomínky na dřívější pobyty [minulé životy] (pubbenivásánussati-ňána). Vybavil jsem si mnohé své dřívější pobyty [minulé životy]: jedno zrození, dvě zrození, tři, čtyři, pět, deset zrození, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, sto zrození, tisíc, sto tisíc, mnoho světových období smršťování světa, mnoho světových období rozpínání světa, mnoho světových období smršťování a rozpínání světa: „Takové bylo tehdy moje jméno, takový rod, takový vzhled, taková potrava, takovou jsem zakoušel strast a slast, takový byl konec mého života. A když jsem odtamtud zmizel, vyvstal jsem jinde, a takové bylo zase tam moje jméno, takový rod, takový vzhled, taková potrava, takovou jsem zakoušel strast a slast, takový byl konec mého života. A když jsem odtamtud zmizel, vyvstal jsem zde.“ Takto jsem si vzpomněl na mnohé své dřívější pobyty s jejich znaky a podrobnostmi.

Toto, Aggivéssano, bylo první vědění [poznání] (pathamá vidždžá), kterého jsem dosáhl v první části noci. Nevědomost byla rozptýlena (avidždžá vihatá) a objevilo se vědění (vidždžá uppanná), temnota byla rozptýlena (tamo vihato) a objevilo se světlo (áloko uppanno), jak se stává u toho, kdo prodlévá dbale (appamatto), horlivě (átápino) a odhodlaně (pahitatto).

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Když byla má mysl takto soustředěná, očištěná, vyjasněná, bez poskvrny, bez nečistoty, poddajná, schopná činnosti, ustálená a neochvějná, zaměřil jsem ji k poznání odchodu a opětovného vyvstávání (čutúpapáta-ňána) bytostí (sattánam). Svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, jsem viděl, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají, nízké a vznešené, krásné a ošklivé, šťastné a nešťastné, a poznává, jak bytosti putují podle svých činů: „Tyto milé bytosti, které špatně jednaly tělem, řečí a myslí, hanily ušlechtilé, zastávaly špatné názory a jednaly podle svých špatných názorů, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstaly v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. Avšak ty milé bytosti, které správně jednaly tělem, řečí a myslí, nehanily ušlechtilé, zastávaly správné názory a jednaly podle svých správných názorů, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstaly v šťastném místě, v nebeském světě.“ Takto jsem svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, viděl, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají, nízké a vznešené, krásné a ošklivé, šťastné a nešťastné, a poznával jsem, jak bytosti putují podle svých činů.

Toto, Aggivéssano, bylo druhé vědění [poznání] (dutijá vidždžá), kterého jsem dosáhl v střední části noci. Nevědomost byla rozptýlena a objevilo se vědění, temnota byla rozptýlena a objevilo se světlo, jak se stává u toho, kdo prodlévá dbale, horlivě a odhodlaně.

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Když byla má mysl takto soustředěná, očištěná, vyjasněná, bez poskvrny, bez nečistoty, poddajná, schopná činnosti, ustálená a neochvějná, zaměřil jsem ji k poznání odstranění (khaja-ňána) zákalů (ásavánam). Přímo jsem poznával v souladu se skutečností: „Toto je strast (idam dukkha), …toto je vznik strasti (ajam dukkha-samudaja), …toto je ustání strasti (ajam dukkha-nirodha), …toto je cesta vedoucí k ustání strasti (ajam dukkha-nirodha-gáminí patipadá), …toto jsou zákaly (ime ásavá), …toto je vznik zákalů (ajam ásava-samudaja), …toto je ustání zákalů (ajam ásava-nirodha), …toto je cesta vedoucí k ustání zákalů (ajam ásava-nirodha-gáminí patipadá).“

Když jsem takto poznával (džánato) a takto viděl (passato), má mysl se osvobodila od zákalu smyslných požitků (kámásavá), od zákalu bytí (bhavásavá) a od zákalu nevědomosti (avidždžásavá). Ve stavu osvobození se dostavilo poznání: „Osvobozen.“ A věděl jsem: ‚Ukončeno je zrozování (khíná džáti), dokonán je čistý [svatý] život (vusitam brahmačarijam), úkol je splněn (katam karaníjam), po tomto zde již není nic dalšího (náparam itthattájá).‘

Toto, Aggivéssano, bylo třetí vědění [poznání] (tatijá vidždžá), kterého jsem dosáhl v poslední části noci. Nevědomost byla rozptýlena a objevilo se vědění, temnota byla rozptýlena a objevilo se světlo, jak se stává u toho, kdo prodlévá dbale, horlivě a odhodlaně.

Avšak takové příjemné pocity (sukhá védaná), které ve mně vznikly, neuchvacovaly mojí mysl a nezůstávaly v ní.

Zaslepený a nezaslepený

Vzpomínám si, Aggivéssano, jak jsem učil Dhammu shromáždění mnoha set. Každý z nich jakoby si myslel: ‚Asketa Gótama učí Dhammu výlučně pro mně.‘ Ale tak by to nemělo být chápáno. Tathágata učí ostatní Dhammu tak, že jim dává poznání (viňňápanatthája). Když je řeč ukončena, pak svoji mysl vnitřně upevním, utiším, sjednotím a soustředím ji na stejný znak soustředění (samádhinimitte) jako předtím, ve kterém stále prodlévám.“

„Toto je věrohodné, neboť ctěný Gótama je zasloužilý a dokonale probuzený. Ale vzpomíná si ctěný Gótama, že by někdy usnul během dne?“

„Vzpomínám si, Aggivéssano, že v posledním měsíci horkého období, když jsem se vrátil ze své almužní obchůzky a pojedl, složil jsem své svrchní roucho na čtyři díly a ulehl jsem a pravý bok, načež jsem uvědomělý (sato) a jasně chápající (sampadžáno) usnul.“

„Někteří asketové a bráhmani, ctěný Gótamo, to však nazývají ‚prodlévání v zaslepenosti [klamu]‘.“

„Toto není způsob, Aggivéssano, jak je někdo zaslepený nebo není zaslepený. O tom jak je někdo zaslepený (sammúlho) nebo není zaslepený (asammúlho)—poslouchej, dávej dobrý pozor a já budu hovořit.“ „Ano, pane,“ odpověděl Saččako Niganthaputto Vznešenému. Vznešený pravil:

Tathágata, Aggivéssano, opustil tyto zákaly, které znečišťují, způsobují opětovné bytí, přinášejí trápení, mají strastné následky a vedou k budoucímu zrození, stárnutí a smrti. Vytrhnul je i s kořenem, jako pařez palmovníku, zbavil je možnosti existence, takže v budoucnu nemohou již znovu vyvstat. Jako palmovník, jehož koruna je odetnuta, není schopen dalšího růstu, právě tak Tathágata opustil tyto zákaly, které znečišťují… takže v budoucnu nemohou již znovu vyvstat.“

Závěr

Když toto bylo řečeno, Saččako Niganthaputto oslovil Vznešeného:

„Nádherné, ctěný Gótamo, zázračné, jak u ctěného Gótamy, když je znovu a znovu urážlivě osloven a napaden nezdvořilým způsobem řeči, vzhled jeho kůže zůstává jasný a vzhled jeho tváře zůstává čistý, tak jak se očekává u zasloužilého (arahato) a dokonale probuzeného.

Vzpomínám si, ctěný Gótamo, jak jsem v debatě oslovil Púranu Kassapu, načež se vykrucoval, vedl řeč stranou a projevoval hněv, nenávist a zahořklost. Ale když je ctěný Gótama znovu a znovu urážlivě osloven a napaden nezdvořilým způsobem řeči, vzhled jeho kůže zůstává jasný a vzhled jeho tváře zůstává čistý, tak jak se očekává u zasloužilého a dokonale probuzeného.

Vzpomínám si, ctěný Gótamo, jak jsem v debatě oslovil Makkhaliho Gósálu… Adžitu Késakambaliho… Pakudhu Kaččájanu… Saňdžaju Belatthiputtu… Niganthu Nátaputtu, načež se vykrucoval, vedl řeč stranou a projevoval hněv, nenávist a zahořklost. Ale když je ctěný Gótama znovu a znovu urážlivě osloven a napaden nezdvořilým způsobem řeči, vzhled jeho kůže zůstává jasný a vzhled jeho tváře zůstává čistý, tak jak se očekává u zasloužilého a dokonale probuzeného.

A nyní, ctěný Gótamo, odcházím. Jsem velmi zaměstnaný a mám mnoho co činit.“

„Nyní je čas, Aggivéssano, abys učinil co uznáš za vhodné.“

Poté Saččako Niganthaputto, když se potěšil a zaradoval ze slov Vznešeného, vstal ze svého místa a odešel.