Sbírka středně dlouhých rozprav

45. Kratší rozprava o způsobech praktikování věcí

Úvod

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě. Tam Vznešený oslovil mnichy: „Mnichové!“—„Pane!“ odpověděli mu mniši. Vznešený pravil: „Vyložím vám, mniši, čtyři způsoby praktikování věcí (čattárimáni dhammasamádáni). Které čtyři?

(1) Existuje, mniši, způsob praktikování věcí, který je šťastný [příjemný] v přítomnosti (paččuppannasukham), ale má strastné [nepříjemné] následky v budoucnosti (ájatim dukhavipákam).

(2) Existuje způsob praktikování věcí, který je strastný v přítomnosti (paččuppannadukkhaňčéva) a má strastné následky i v budoucnosti (ájatiňča dukhavipákam).

(3) Existuje způsob praktikování věcí, který je strastný v přítomnosti (paččuppannadukkham), ale má šťastné následky v budoucnosti (ájatim sukhavipákam).

(4) Existuje způsob praktikování věcí, který je šťastný v přítomnosti (paččuppannasukhaňčéva) a má šťastné následky i v budoucnosti (ájatiňča sukhavipákam).

1. Šťastná přítomnost a strastná budoucnost

A jaký je, mniši, způsob praktikování věcí, který je šťastný v přítomnosti, ale má strastné následky v budoucnosti?

Jsou, mniši, někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají toto učení [teorii] a tento názor: ‚Není nic zlého na smyslových požitcích.‘ (natthi kámésu doso,ti) Tito však také upadnou díky smyslovým požitkům, družíce se s poutnicemi s dlouhými, spletenými vlasy. Říkají si: ‚Jaké budoucí nebezpečí (anágatabhajam) vidí ve smyslových požitcích jiní ctění asketové a bráhmani, když hovoří o opuštění smyslových požitků (kámánam pahánam), když popisují plné porozumění smyslovým požitkům (kámánam pariňňam paňňapenti)? Vždyť je tak příjemný dotek mladé, jemné, hebké paže této poutnice.‘ Tito však upadnou díky smyslovým požitkům. Když upadnou díky smyslovým požitkům, tak po rozpadu těla (kájassa bhédá), po smrti (param maranam), znovu vyvstanou (upapadždžanti) v bědném stavu (apájam), v strastném místě (duggatim), v záhubě (vinipátam), v pekle (nirajam). A tam zakoušejí strastné, bolestivé, trýznivé a bodavé pocity. Říkají si: ‚Toto budoucí nebezpečí viděli ve smyslových požitcích oni ctění aketové a bráhmani, když hovořili o opuštění smyslových požitků, když popisovali plné porozumění smyslovým požitkům. Kvůli smyslovým požitkům (kámahétu), příčinou smyslových požitků (kámanidánam) teď zakoušíme tyto strastné, bolestivé, trýznivé a bodavé pocity.‘

Jako kdyby, mniši, v posledním měsíci horkého období praskl lusk liány a semeno liány by spadlo ke kořeni nějakého sálového stromu. Božstvo sídlící v onom sálovém stromě by se polekalo, znepokojilo a zneklidnělo. Poté by se jeho přátelé a druzi, rodinní příbuzní—božstva zahrad, hájů, stromů, bylin, trav a hvozdů—shromáždili, aby ho utěšili: ‚Neboj se, neboj se. To semeno liány jistě sezobne páv nebo spolkne gazela, spálí ho oheň, zvednou ho lesníci nebo ho odnesou mravenci, a třeba to vůbec není semeno.‘

Ale žádný páv ho nesezobl, ani ho nespolkla gazela, nespálil ho žádný oheň, nezvedli ho lesníci ani ho neodnesli mravenci, a bylo to skutečně semeno. Když ho zavlažil dešťový oblak, tak zanedlouho vzklíčilo a obtočilo svým mladým, jemným, hebkým popínavým stonkem onen sálový strom. Tehdy si božstvo sídlící v onom sálovém stromě pomyslelo: ‚Jaké budoucí nebezpečí viděli v semeni liány moji přátelé, že se shromáždili a utěšovali mě? … Vždyť dotek tohoto mladého, jemného, hebkého popínavého stonku liány je tak příjemný.‘

Pak liána sálový strom zahalila, vytvořila nad ním příkrov a spustila se zpět na zem, přičemž s sebou strhla mocné větve stromu. Tehdy si božstvo sídlící v onom sálovém stromě pomyslelo: ‚Toto budoucí nebezpečí viděli v semeni liány moji přátelé, když se shromáždili a utěšovali mě… Teď kvůli tomu semeni zakouším strastné, bolestivé, trýznivé a bodavé pocity.‘

Právě tak, mniši, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají toto učení [teorii] a tento názor: ‚Není nic zlého na smyslových požitcích.‘ Tito však také upadnou díky smyslovým požitkům… znovu vyvstanou v bědném stavu… A tam zakoušejí strastné, bolestivé, trýznivé a bodavé pocity…

Tomu se říká, mniši, způsob praktikování věcí, který je šťastný v přítomnosti, ale má strastné následky v budoucnosti.

2. Strastná přítomnost a strastná budoucnost

A jaký je, mniši, způsob praktikování věcí, který je strastný v přítomnosti a má strastné následky i v budoucnosti?

Zde, mniši, je někdo nahý, zanechal společenské zvyky, olizuje si ruce, nepřistoupí na vyzvání, nezastaví na vyzvání, nepřijímá přinesené ani připravené jídlo, ani pozvání k jídlu, nepřijímá nic přímo z hrnce či z mísy, ani přes práh, přes mříž či přes palici, ani od dvou pojídajících, od těhotné ženy, od kojící ženy, od ženy jsoucí s mužem, tam, kde je rozdělováno jídlo, kde stojí opodál pes či poletují mouchy, nejí rybu ani maso, nepije víno, pálenku ani kvašené nápoje, navštěvuje jeden dům a spokojí se s jedním soustem, navštěvuje dva domy a spokojí se se dvěma sousty… navštěvuje sedm domů a spokojí se se sedmi sousty, žije z jedné misky denně, ze dvou misek denně… ze sedmi misek denně, jí pouze jednou denně, každé dva dny… každých sedm dní, až každých čtrnáct dní—takto dodržuje přijímání potravy ve stanovených rozmezích. Živí se bylinami a prosem, divokou rýží, zbytky kůže, mechem, rýžovými otrubami či sedlinou, sezamovou moukou, trávou či kravským trusem, živí se lesními kořínky a plody, jí spadlé ovoce. Odívá se konopím, konopným šatem, hadry sebranými na hřbitově a na smetišti, kůrou ze stromů, antilopí kůží, pruhy antilopí kůže, rouchem z trávy, z kůry, z hoblin, zástěrou z vlasů či srsti, sovím křídlem. Vytrhává si vlasy a vousy podle předpisů. Pouze stojí a odmítá sedadla. Sedí si na patách, stále ve dřepu. Uléhá na lůžko z trní, spí na trnech. Omývá se vodou třikrát za večer. Takto se různými způsoby oddává sebetrýznění a umrtvování svého těla (kájassa átápanaparitápanánujogamanujutto). A pak, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle.

Tomu se říká, mniši, způsob praktikování věcí, který je strastný v přítomnosti a má strastné následky i v budoucnosti.

3. Strastná přítomnost a šťastná budoucnost

A jaký je, mniši, způsob praktikování věcí, který je strastný v přítomnosti, ale má šťastné následky v budoucnosti?

Zde, mniši, má někdo v přirozené povaze silnou vášeň (tibbarága), a tak často zakouší žal a utrpení (domanassam dukkham) zrozené z vášně (rágadžam).

Nebo má v přirozené povaze silnou nenávist (tibbadosa), a tak často zakouší žal a utrpení zrozené z nenávisti (dosadžam).

Nebo má v přirozené povaze silnou zaslepenost (tibbamoha), a tak často zakouší žal a utrpení zrozené ze zaslepenosti (mohadžam).

Avšak, ačkoli takto zakouší žal a utrpení, naříká a slzy mu tečou po tváři, žije dokonalý a zcela očištěný svatý život (paripunnam parisuddham brahmačarijam čarati). A pak, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě (sugatim), v nebeském světě (saggam lokam).

Tomu se říká, mniši, způsob praktikování věcí, který je strastný v přítomnosti, ale má šťastné následky v budoucnosti.

4. Šťastná přítomnost a šťastná budoucnost

A jaký je, mniši, způsob praktikování věcí, který je šťastný v přítomnosti a má šťastné následky i v budoucnosti?

Zde, mniši, nemá někdo v přirozené povaze silnou vášeň (na tibbarága), a tak nezakouší často žal a utrpení zrozené z vášně.

Nemá v přirozené povaze silnou nenávist (na tibbadosa), a tak nezakouší často žal a utrpení zrozené z nenávisti.

Nemá v přirozené povaze silnou zaslepenost (na tibbamoha), a tak nezakouší často žal a utrpení zrozené ze zaslepenosti.

Čtyři meditační pohroužení (džhána)

(1) A tak, odloučen od smyslových požitků (viviččéva káméhi), odloučen od neprospěšných stavů (vivičča akusaléhi dhamméhi), vstupuje a prodlévá (upasampadždža viharati) v prvním meditačním pohroužení (pathamam džhánam), jež je doprovázeno myšlením (savitakkam) a rozvažováním (savičáram) a je naplněno nadšením a blahem zrozeným z odloučení (vivékadžam pítisukham).

(2) S utišením myšlení a rozvažování (vitakkavičáránam vúpasamá) vstupuje a prodlévá v druhém meditačním pohroužení (dutijam džhánam), v němž je mysl sjednocena (ékodibhávam), ve vnitřním uspokojení (adždžhattam sampasádanam), bez myšlení (avitakkam), bez rozvažování (avičáram), naplněna nadšením a blahem zrozeným ze soustředění (samádhidžam pítisukham).

(3) S vymizením nadšení (pítijá virágá) prodlévá vyrovnaně (upekkhako viharati), s uvědoměním (sato) a jasným chápáním (sampadžáno), zakoušeje stav tělesného blaha (sukhaňča kájéna patisamvédéti), o němž ušlechtilí (arijá) prohlašují: ‚Ten, kdo je vyrovnaný (upekkhako) a uvědomělý (satimá) prodlévá blaženě (sukhavihárí).‘ Takto vstupuje a prodlévá ve třetím meditačním pohroužení (tatijam džhánam).

(4) S opuštěním (paháná) blaženosti (sukhassa) i strasti (dukkhassa), s ukončením (atthangamá) dřívější radosti (somanassa) i žalu (domanassa), vstupuje a prodlévá ve čtvrtém meditačním pohroužení (čatuttham džhánam), jež není ani strastné ani blažené (adukkhamasukham), které je očištěnou vyrovnaností a uvědoměním (upekkhásatipárisuddhim).

A pak, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě.

Tomu se říká, mniši, způsob praktikování věcí, který je šťastný v přítomnosti a má šťastné následky i v budoucnosti.

Tak pravil Vznešený. Spokojení mniši se zaradovali ze slov Vznešeného.