Sbírka středně dlouhých rozprav

55. Rozprava k Džívakovi

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Rádžagaze, v mangovém háji Džívaky Komárabhačča. Tehdy Džívako Komárabhaččo přistoupil k Vznešenému, poklonil se mu, usedl stranou a takto Vznešeného oslovil:

„Sutametam, bhante: ‚Samanam gotamam uddissa pánam árambhanti, tam samano gotamo džánam uddissakatam mamsam paribhuňdžati patiččakamma’nti. Je te, bhante, evamáhamsu ‚samanam gotamam uddissa pánam árambhanti, tam samano gotamo džánam uddissakatam mamsam paribhuňdžati patiččakamma’nti, kačči te, bhante, bhagavato vuttavádino, na ča bhagavantam abhútena abbháčikkhanti, dhammassa čánudhammam bjákaronti, na ča koči sahadhammiko vádánuvádo gárajham thánam ágaččhatí’’ti?

„Slyšel jsem toto, pane: „Kvůli asketovi Gótamovi zabíjejí živé bytosti, asketa Gótamo vědomě jí maso připravené kvůli němu.“ Ti, kdo takto hovoří, pane, hovoří v souladu s tím, co učí Vznešený a nevykládají jeho slova v rozporu se skutečností? Je jejich prohlášení v souladu s dhammou, tak že z něj nelze odvodit žádný podklad pro kritiku?“

„Je te, džívaka, evamáhamsu ‚samanam gotamam uddissa pánam árabhanti, tam samano gotamo džánam uddissakatam mamsam paribhuňdžati patiččakamma’nti na me te vuttavádino, abbháčikkhanti ča mam te asatá abhútena.

„Džívako, ti, kdo říkají: „Kvůli asketovi Gótamovi zabíjejí živé bytosti, asketa Gótamo vědomě jí maso připravené kvůli němu.“—ti nehovoří v souladu s tím, co učím a vykládají má slova nepravdivě, v rozporu se skutečností.

“Ve třech případech, Džívako, se maso nemá jíst, říkám. Je-li to viděno, slyšeno či předpokládáno (že maso pochází ze zvířete zabitého kvůli nám). V těchto třech případech, Džívako, se maso nemá jíst, říkám. Ve třech případech, Džívako, se maso může jíst, říkám. Není-li to viděno, slyšeno či předpokládáno (že maso pochází ze zvířete zabitého kvůli nám). V těchto třech případech, Džívako, se maso může jíst, říkám.

Čtyři vznešená dlení

Zde, Džívako, nějaký mnich žije (prodlévá) v závislosti na nějaké vesnici či městě. Takto prodlévá s myslí naplněnou laskavostí a proniká s ní jednu světovou stranu, stejně i druhou třetí a čtvrtou, směrem nahoru, dolu, napříč a všude, všechny i sebe. Takto prodlévá, pronikaje celý svět myslí naplněnou laskavostí, myslí rozšířenou, zmohutnělou, neomezenou, prostou zášti a zlovůle.

“Tamenam gahapati vá gahapatiputto vá upasankamitvá svátanája bhattena nimanteti, ákankhamánova, džívaka, bhikkhu adhiváseti. So tassá rattijá aččajena pubbanhasamajam nivásetvá pattačívaramádája jena tassa gahapatissa vá gahapatiputtassa vá nivesanam tenupasankamati; upasankamitvá paňňatte ásane nisídati.

“Tehdy k němu přistoupí nějaký hospodář nebo hospodářův syn a pozve ho příští den na jídlo. Mnich to přijme, jestli si přeje. Když skončí noc a nastane den, oblékne se, vezme svou almužní mísu a svrchní roucho, vstoupí do domu toho hospodáře nebo hospodářova syna a usedne na připravené místo k sezení.

Hospodář nebo hospodářův syn ho pak obslouží vybraným almužním jídlem. Tehdy si nemyslí: „Vskutku je dobré, že mě tento hospodář nebo hospodářův syn obsluhuje vybraným almužním jídlem. Kež by mě tento hospodář nebo hospodářův syn takto obsluhoval vybraným almužním jídlem i v budoucnu.“—tak nemyslí. Toto almužní jídlo jí bez lpění, bez připoutanosti a bez chtivosti, nazíraje v tom nebezpečí a znaje únik od toho.

Co myslíš, Džívako, zamýšlí (přeje si) tehdy tento mnich vlastní ublížení, zamýšlí ublížení druhému, zamýšlí ublížení oběma?“ „Ne, pane.“ „Přijímá tehdy tento mnich svou výživu bezúhonně (bez provinění), Džívako?“ „Ano, pane.

Slyšel jsem toto, pane: „Brahmá prodlévá s laskavostí.“ Toho je mi, pane, Vznešený viditelným svědkem, neboť Vznešený prodlévá s laskavostí.“ „Džívako, jakákoli vášeň, nenávist a zaslepenost, která existuje v podobě zlovůle, ta byla Tathágatou opuštěna, vytržena i s kořenem, jako palmový pařez, zbavena existence tak, že již nemůže v budoucnu znovu vyvstat. Jestli se k tomuto vztahuje to, co jsi řekl, Džívako, pak ti to schvaluji.“ „Přesně k tomu, pane, se vztahuje to, co jsem řekl.“

„Zde, Džívako, nějaký mnich žije (prodlévá) v závislosti na nějaké vesnici či městě. Takto prodlévá s myslí naplněnou soucitem… s myslí naplněnou blahovůlí… s myslí naplněnou vyrovnaností a proniká s ní jednu světovou stranu, stejně i druhou třetí a čtvrtou, směrem nahoru, dolu, napříč a všude, všechny i sebe. Takto prodlévá, pronikaje celý svět myslí naplněnou soucitem… myslí naplněnou blahovůlí… myslí naplněnou vyrovnaností, myslí rozšířenou, zmohutnělou, neomezenou, prostou zášti a zlovůle. Tehdy k němu přistoupí nějaký hospodář nebo hospodářův syn a pozve ho příští den na jídlo. Mnich to přijme, jestli si přeje. Když skončí noc a nastane den, oblékne se, vezme svou almužní mísu a svrchní roucho, vstoupí do domu toho hospodáře nebo hospodářova syna a usedne na připravené místo k sezení. Hospodář nebo hospodářův syn ho pak obslouží vybraným almužním jídlem. Tehdy si nemyslí: „Vskutku je dobré, že mě tento hospodář nebo hospodářův syn obsluhuje vybraným almužním jídlem. Kež by mě tento hospodář nebo hospodářův syn takto obsluhoval vybraným almužním jídlem i v budoucnu—tak nemyslí. Toto almužní jídlo jí bez lpění, bez připoutanosti a bez chtivosti, nazíraje v tom nebezpečí a znaje únik od toho. Co myslíš, Džívako, zamýšlí (přeje si) tehdy tento mnich vlastní ublížení, zamýšlí ublížení druhému, zamýšlí ublížení oběma? „Ne, pane. „Přijímá tehdy tento mnich svou výživu bezúhonně (bez provinění), Džívako? „Ano, pane.

Slyšel jsem toto, pane: „Brahmá prodlévá se soucitem… prodlévá s blahovůlí… prodlévá s vyrovnaností“ Toho je mi, pane, Vznešený viditelným svědkem, neboť Vznešený prodlévá se soucitem… s blahovůlí… s vyrovnaností.“ „Džívako, jakákoli vášeň, nenávist a zaslepenost, která existuje v podobě krutosti… averze… odporu, ta byla Tathágatou opuštěna, vytržena i s kořenem, jako palmový pařez, zbavena existence tak, že již nemůže v budoucnu znovu vyvstat. Jestli se k tomuto vztahuje to, co jsi řekl, Džívako, pak ti to schvaluji.“ „Přesně k tomu, pane, se vztahuje to, co jsem řekl.“

„Jo kho, džívaka, tathágatam vá tathágatasávakam vá uddissa pánam árabhati so paňčahi thánehi bahum apuňňam pasavati. Jampi so gahapati evamáha – ‚gaččhatha, amukam náma pánam ánethá’ti, iminá pathamena thánena bahum apuňňam pasavati. Jampi so páno galappavethakena áníjamáno dukkham domanassam patisamvedeti, iminá dutijena thánena bahum apuňňam pasavati. Jampi so evamáha – ‚gaččhatha imam pánam árabhathá’ti, iminá tatijena thánena bahum apuňňam pasavati. Jampi so páno árabhijamáno dukkham domanassam patisamvedeti, iminá čatutthena thánena bahum apuňňam pasavati. Jampi so tathágatam vá tathágatasávakam vá akappijena ásádeti, iminá paňčamena thánena bahum apuňňam pasavati. Jo kho, džívaka, tathágatam vá tathágatasávakam vá uddissa pánam árabhati so imehi paňčahi thánehi bahum apuňňam pasavatí“ti.

„Kdokoli, Džívako, zabíjí živé bytosti kvůli Tathágatovi nebo kvůli jeho žáku, v pěti případech (způsobech) se tím dopouští mnoha neprospěšného. Když někdo říká: ‚Jdi a přiveď tuto živou bytost‘—to je první případ, ve kterém se dopouští mnoha neprospěšného. Když je tato živá bytost přiváděna v oprátce a zakouší při tom bolest a trápení—to je druhý případ, ve kterém se dopouští mnoha neprospěšného. Když říká: ‚Jdi a zabij tuto živou bytost‘—to je třetí případ, ve kterém se dopouští mnoha neprospěšného. Když je tato živá bytost zabíjena a zakouší při tom bolest a trápení—to je čtvrtý případ, ve kterém se dopouští mnoha neprospěšného. Když pak Tathágatovi nebo jeho žáku nabízí toto nepovolené jídlo—to je pátý případ, ve kterém se dopouští mnoha neprospěšného. Kdokoli, Džívako, zabíjí živé bytosti kvůli Tathágatovi nebo kvůli jeho žáku, v těchto pěti případech (způsobech) se tím dopouští mnoha neprospěšného.“

Když toto bylo řečeno, Džívako Komárabhaččo takto oslovil Vznešeného: „Nádherné, pane, zázračné! Mniši vskutku přijímají jen povolené jídlo, mniši vskutku přijímají své jídlo bezúhonně (bez provinění). Výborně, pane, výborně! Jako kdyby někdo, pane, převrácené postavil, skryté odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnoty lampu vnesl, aby kdo má oči, tvary uviděl, právě tak Vznešený vysvětlil Dhammu mnoha způsoby. Já se též, pane, obracím k Vznešenému, k Dhammě a k obci mnichů jako ke svému útočišti. Nechť mě Vznešený považuje za laického stoupence, který u něj nalezl útočiště, ode dneška až do konce života.”