Sbírka středně dlouhých rozprav

60. Nevyvratitelné učení

Úvod

Tak jsem slyšel. Jednou, když Vznešený spolu s velkou společností mnichů putoval zemí Kósala, přišel do kósalské bráhmanské vesnice jménem Sálá. Bráhmanští hospodáři ze Sály uslyšeli: „Asketa Gótama, syn z rodu Sakjů, putuje zemí Kósala spolu s velkou společností mnichů a nyní přišel do vesnice Sálá. Takováto dobrá pověst se šíří o vznešeném Gótamovi:

‚Takový je Vznešený (itipi so bhagavá)—je zasloužilý (araham), dokonale probuzený (sammásambuddho), obdařený věděním a [ctnostným] jednáním (vidždžáčaranasampanno), blažený (sugato), znalec světa (lokavidú), nepřekonatelný vůdce praktikujích osob (anuttaro purisadammasárathí), učitel bohů a lidí (satthá dévamanussánam), probuzený (buddho) a vznešený (bhagavá,ti). Ukazuje tento svět (lokam) s jeho bohy (sadévakam), zlými Máry (samárakam), Brahmy (sabrahmakam), s jeho pokolením asketů a bráhmanů (sassamanabráhmanim padžam), s jeho bohy a lidmi (sadévamanussam), který sám přímo poznal a proniknul (abhiňňá saččhikatvá). Vykládá učení, které je dobré na počátku (ádikaljánam), dobré uprostřed (madždžhekaljánam) a dobré na konci (parijosánakaljánam), obdařené smyslem (sáttham) a dobrou skladbou (sabjaňdžanam), vymezující svatý život (brahmačarijam), který je dokonalý (kévalaparipunnam) a zcela očištěný (parisuddham). Vskutku je dobré vidět takového Zasloužilého.‘“

Poté bráhmanští hospodáři ze Sály přistoupili k Vznešenému. Někteří se mu poklonili a usedli stranou, někteří si s ním vyměnili obvyklá přátelská slova a usedli stranou, někteří v uctivém pozdravu sepjali své dlaně směrem k Vznešenému a usedli stranou, někteří Vznešenému představili svá jména a své rody a usedli stranou, zatímco někteří zůstali v tichosti a usedli stranou.

Když byli bráhmanští hospodáři ze Sály usazeni, Vznešený je oslovil: „Je zde nějaký přijatelný učitel, ve kterého jste získali odůvodněnou důvěru?“ „Není zde, pane, takový přijatelný učitel, ve kterého bychom získali odůvodněnou důvěru.“

„Hospodáři, nenalézáte-li přijatelného učitele, můžete uplatnit toto nevyvratitelné učení (apannako dhammo) a cvičit se podle něho, neboť přijmete-li a uplatníte toto nevyvratitelné učení, povede to k vašemu prospěchu (hitája) a blahu (sukhája) na dlouhou dobu (dígharattam).

A co je toto nevyvratitelné učení, hospodáři?

1–2. učení o neexistenci (natthikaváda)/Učení o exIstenci (atthikaváda)

Hospodáři, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají tato učení a tyto názory:

(1) „Není štědrost (natthi dinnam), není dávání, není sdílení. Nejsou plody ani následky správně či špatně vykonaných činů (natthi sukatadukkatánam kammánam phalam vipáko). Není tento svět (natthi ajam loko), není onen svět (natthi para loko). Není matka ani otec, nejsou svévolně zrozené bytosti (natthi sattá opapátiká). Nejsou asketové ani bráhmani, kteří správně odešli, kteří správně postupují, kteří sami přímo poznali tento i onen svět a ukazujího.“

Jsou však také někteří asketové a bráhmani, jejichž učení je v přímém rozporu se zmíněnými askety a bráhmany, a ti říkají:

(2) „Je štědrost (atthi dinnam), je dávání, je sdílení. Jsou plody a následky správně či špatně vykonaných činů. Je tento svět i onen svět. Je matka a otec, jsou svévolně zrozené bytosti. Jsou asketové a bráhmani, kteří správně odešli, kteří správně postupují, kteří sami přímo poznali tento i onen svět a ukazují ho.“

Co myslíte, hospodáři, nezastávají tito asketové a bráhmani učení, která jsou navzájem v přímém rozporu (udžuvipaččaníkavádá)?“ „Je to tak, pane.“

„Hospodáři, u těch asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názory: (1) [učení o neexistenci]… se dá očekávat, že zanechají (abhinivadždžetvá) třech prospěšných stavů (tajo kusale dhamme)—dobrého jednání tělem (kájasučaritam), dobrého jednání řečí (váčísučaritam) a dobrého jednání myslí (manosučaritam), a že budou zastávat a provádět (samádája vattissanti) tři neprospěšné stavy (tajo akusale dhamme)—špatné jednání tělem (kájaduččaritam), špatné jednání řečí (váčíduččaritam) a špatné jednání myslí (manoduččaritam). A z jakého důvodu? Jelikož tito ctění asketové a bráhmani nevidí nebezpečí (ádínavam), nízkost (okáram) a znečištění (samkilésam) neprospěšných stavů, ani nevidí užitek (ánisamsam) a čistotu (vodánam) prospěšných stavů, založených na odříkání (zdrženlivosti) (nekkhamme).

Jelikož skutečně existuje onen svět, tak ten, kdo má názor: ‚není onen svět,‘ má špatný názor (miččháditthi). Kdo rozmýšlí: ‚není onen svět,‘ má špatné rozmýšlení (miččhásankappo). Kdo říká: ‚není onen svět,‘ má špatnou řeč (miččháváčá). Kdo tvrdí: ‚není onen svět,‘ je v rozporu (paččaníkam karóti)s těmi zasloužilými (arahanto), kteří znají onen svět (paralokaviduno). Kdo přesvědčuje ostatní: ‚není onen svět,‘ ten přesvědčuje nepravdivým učením (asaddhammasaňňatti). Kdo přesvědčuje ostatní nepravdivým učením, ten sám sebe povyšuje (attánukkamséti) a ostatními pohrdá (param vambhéti). Takto jsou u něj opuštěny (pahínam) dobré vlastnosti [ctnosti] (susíljam), které měl dříve a jsou ustaveny (paččupatthitam) špatné vlastnosti (dussíljam)—špatný názor, špatné rozmýšlení, špatná řeč, rozpor s ušlechtilými, přesvědčování nepravdivým učením, povyšování sebe a pohrdání ostatními. Takto, se špatným názorem jako svou podmínkou (miččháditthipaččajá), u něj vyvstávají (sambhavanti) tyto jednotlivé zlé a neprospěšné stavy (pápaká akusalá dhammá) .

Proto, hospodáři, moudrý člověk (viňňú puriso) uvažuje takto: „Jestliže skutečně není onen svět, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, bude v bezpečí. Jestliže však je onen svět, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle (nirajam). I když necháme být slova těchto asketů a bráhmanů, je stejně tento ctěný jedinec, už zde a nyní, moudrými kritizován [napomínán] (viňňúnam gárajho), neboť ho považují za jedince se špatnými vlastnostmi, který zastává špatný názor—učení o neexistenci (natthikavádo).“

Jelikož skutečně existuje onen svět, je tento ctěný jedinec poražen na obou stranách (ubhajattha kaliggaho), neboť už zde a nyní je moudrými kritizován a po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. Takto by nesprávně uplatnil a prováděl nevyvratitelné učení, neboť zastává pouze jednu stranu a opomíjí prospěšné stanovisko (riňčati kusalam thánam).

Hospodáři, u těch asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názory: (2) [učení o existenci]… se dá očekávat, že zanechají třech neprospěšných stavů—špatného jednání tělem, špatného jednání řečí a špatného jednání myslí, a že budou zastávat a provádět tři prospěšné stavy—dobré jednání tělem, dobré jednání řečí a dobré jednání myslí. A z jakého důvodu? Jelikož tito ctění asketové a bráhmani vidí nebezpečí, nízkost a nečistotu neprospěšných stavů, a vidí užitek a čistotu prospěšných stavů, založených na odříkání [zdrženlivosti].

Jelikož skutečně existuje onen svět, tak ten, kdo má názor: ‚existuje onen svět,‘ má správný názor (sammáditthi). Kdo rozmýšlí: ‚existuje onen svět,‘ má správné rozmýšlení (sammásankappo). Kdo říká: ‚existuje onen svět,‘ má správnou řeč (sammáváčá). Kdo tvrdí: ‚existuje onen svět,‘ není v rozporu (na paččaníkam karoti) s těmi zasloužilými, kteří znají onen svět. Kdo přesvědčuje ostatní: ‚existuje onen svět,‘ ten přesvědčuje pravdivým učením (saddhammasaňňatti). Kdo přesvědčuje ostatní pravdivým učením, ten sám sebe nepovyšuje (névattánukkamséti) a ostatními nepohrdá (na param vambhéti). Takto jsou u něj opuštěny špatné vlastnosti, které měl dříve a jsou ustaveny dobré vlastnosti [ctnosti]—správný názor, správné rozmýšlení, správná řeč, nerozpor s ušlechtilými, přesvědčování pravdivým učením, nepovyšování sebe a nepohrdání ostatními. Takto, se správným názorem jako svou podmínkou (sammáditthipaččajá), u něj vyvstávají tyto jednotlivé prospěšné stavy (kusalá dhammá).

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Jestliže skutečně je onen svět, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě (saggam). I když necháme být slova těchto asketů a bráhmanů, je tento ctěný jedinec, už zde a nyní, moudrými chválen (viňňúnam pásamso), neboť ho považují za jedince s dobrými vlastnostmi [ctnostmi], který zastává správný názor—učení o existenci (atthikavádo).“

Jelikož skutečně existuje onen svět, je tento ctěný jedinec vítězem na obou stranách (ubhajattha kataggaho), neboť už zde a nyní je moudrými chválen a po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě. Takto by správně uplatnil a prováděl nevyvratitelné učení, neboť zastává obě strany a opomíjí neprospěšné stanovisko (riňčati akusalam thánam).

3–4. učení o nekonání (akirijavádo)/Učení o koNání (kirijavádo)

Hospodáři, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají tato učení a tyto názory:

(3) „Zlo není vykonáno tím, kdo ho koná nebo navádí ostatní k jeho konání, kdo mrzačí nebo navádí ostatní k mrzačení, kdo mučí nebo navádí ostatní k mučení, kdo trápí nebo navádí ostatní k trápení, kdo způsobuje žal nebo navádí ostatní ke způsobování žalu, kdo děsí nebo navádí ostatní k děšení, kdo zabíjí živé bytosti, kdo krade, kdo se vloupává do obydlí, kdo odnáší cizí majetek, kdo rabuje, kdo nastražuje léčky, kdo páchá cizoložství nebo kdo říká lži. I kdyby někdo se zaostřeným kotoučem učinil jednu hromadu masa, jednu horu masa ze všech živých bytostí na této zemi, nezpůsobil by tím zlo ani zlé důsledky. I kdyby někdo šel po celé délce jižního břehu Gangy a přitom ničil, zabíjel, mrzačil a naváděl ostatní k mrzačení, mučil a naváděl ostatní k mučení, nezpůsobil by tím zlo ani zlé důsledky. I kdyby někdo šel po celé délce severního břehu Gangy a rozdával při tom almužny a naváděl ostatní k rozdávání almužen, rozdával velké dary a naváděl ostatní k rozdávání velkých darů, nezpůsobil by tím dobro ani dobré důsledky. Ani štědrost (dánéna), sebeovládání (dména), odříkání (samjaména) ani pravdivost (saččavadždžéna) nezpůsobují dobro (natthi puňňam) ani dobré důsledky (natthi puňňassa ágamo).“

Jsou však také někteří asketové a bráhmani, jejichž učení je v přímém rozporu se zmíněnými askety a bráhmany, a ti říkají:

(4) „Zlo je vykonáno tím, kdo ho koná nebo navádí ostatní k jeho konání, kdo mrzačí nebo navádí ostatní k mrzačení, kdo mučí nebo navádí ostatní k mučení, kdo trápí nebo navádí ostatní k trápení, kdo způsobuje žal nebo navádí ostatní ke způsobování žalu, kdo děsí nebo navádí ostatní k děšení, kdo zabíjí živé bytosti, kdo krade, kdo se vloupává do obydlí, kdo odnáší cizí majetek, kdo rabuje, kdo nastražuje léčky, kdo páchá cizoložství nebo kdo říká lži. Kdyby někdo se zaostřeným kotoučem učinil jednu hromadu masa, jednu horu masa ze všech živých bytostí na této zemi, způsobil by tím zlo a zlé důsledky. Kdyby někdo šel po celé délce jižního břehu Gangy a přitom ničil, zabíjel, mrzačil a naváděl ostatní k mrzačení, mučil a naváděl ostatní k mučení, způsobil by tím zlo a zlé důsledky. Kdyby někdo šel po celé délce severního břehu Gangy a rozdával při tom almužny a naváděl ostatní k rozdávání almužen, rozdával velké dary a naváděl ostatní k rozdávání velkých darů, způsobil by tím dobro a dobré důsledky. Štědrost, sebeovládání, odříkání a pravdivost způsobují dobro (atthi puňňam) a dobré důsledky (atthi puňňassa ágamo).“

Co myslíte, hospodáři, nezastávají tito asketové a bráhmani učení, která jsou navzájem v přímém rozporu?“ „Je to tak, pane.“

„Hospodáři, u těch asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názory: (3) [učení o nekonání]… se dá očekávat, že zanechají třech prospěšných stavů—dobrého jednání tělem, dobrého jednání řečí a dobrého jednání myslí, a že budou zastávat a provádět tři neprospěšné stavy—špatné jednání tělem, špatné jednání řečí a špatné jednání myslí. A z jakého důvodu? Jelikož tito ctění asketové a bráhmani nevidí nebezpečí, nízkost a nečistotu neprospěšných stavů, ani nevidí užitek a čistotu prospěšných stavů, založených na odříkání [zdrženlivosti].

Jelikož skutečně existuje konání, tak ten, kdo má názor: ‚není konání,‘ má špatný názor. Kdo rozmýšlí: ‚není konání,‘ má špatné rozmýšlení. Kdo říká: ‚není konání,‘ má špatnou řeč. Kdo tvrdí: ‚není konání,‘ je v rozporu s těmi zasloužilými, kteří zastávají učení o konání. Kdo přesvědčuje ostatní: ‚není konání,‘ ten přesvědčuje nepravdivým učením. Kdo přesvědčuje ostatní nepravdivým učením, ten sám sebe povyšuje a ostatními pohrdá. Takto jsou u něj opuštěny dobré vlastnosti, které měl dříve a jsou ustaveny špatné vlastnosti—špatný názor, špatné rozmýšlení, špatná řeč, rozpor s ušlechtilými, přesvědčování nepravdivým učením, povyšování sebe a pohrdání ostatními. Takto, se špatným názorem jako svou podmínkou, u něj vyvstávají tyto jednotlivé zlé a neprospěšné stavy.

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Jestliže skutečně není konání, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, bude v bezpečí. Jestliže však je konání, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. I když necháme být slova těchto asketů a bráhmanů, je stejně tento ctěný jedinec, už zde a nyní, moudrými kritizován [napomínán], neboť ho považují za jedince se špatnými vlastnostmi, který zastává špatný názor—učení o nekonání (akirijavádo).“

Jelikož skutečně existuje konání, je tento ctěný jedinec poražen na obou stranách, neboť už zde a nyní je moudrými kritizován a po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. Takto by nesprávně uplatnil a prováděl nevyvratitelné učení, neboť zastává pouze jednu stranu a opomíjí prospěšné stanovisko.

Hospodáři, u těch asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názory: (4) [učení o konání]… se dá očekávat, že zanechají třech neprospěšných stavů—špatného jednání tělem, špatného jednání řečí a špatného jednání myslí, a že budou zastávat a provádět tři prospěšné stavy—dobré jednání tělem, dobré jednání řečí a dobré jednání myslí. A z jakého důvodu? Jelikož tito ctění asketové a bráhmani vidí nebezpečí, nízkost a nečistotu neprospěšných stavů, a vidí užitek a čistotu prospěšných stavů, založených na odříkání [zdrženlivosti].

Jelikož skutečně existuje konání, tak ten, kdo má názor: ‚existuje konání,‘ má správný názor. Kdo rozmýšlí: ‚existuje konání,‘ má správné rozmýšlení. Kdo říká: ‚existuje konání,‘ má správnou řeč. Kdo tvrdí: ‚existuje konání,‘ není v rozporu s těmi zasloužilými, kteří zastávají učení o existenci konání. Kdo přesvědčuje ostatní: ‚existuje konání,‘ ten přesvědčuje pravdivým učením. Kdo přesvědčuje ostatní pravdivým učením, ten sám sebe nepovyšuje a ostatními nepohrdá. Takto jsou u něj opuštěny špatné vlastnosti, které měl dříve a jsou ustaveny dobré vlastnosti—správný názor, správné rozmýšlení, správná řeč, nerozpor s ušlechtilými, přesvědčování pravdivým učením, nepovyšování sebe a nepohrdání ostatními. Takto, se správným názorem jako svou podmínkou, u něj vyvstávají tyto jednotlivé prospěšné stavy.

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Jestliže skutečně existuje konání, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě. I když necháme být slova těchto asketů a bráhmanů, je tento ctěný jedinec, už zde a nyní, moudrými chválen, neboť ho považují za jedince s dobrými vlastnostmi, který zastává správný názor—učení o konání (kirijavádo).“

Jelikož skutečně existuje konání, je tento ctěný jedinec vítězem na obou stranách, neboť už zde a nyní je moudrými chválen a po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě. Takto by správně uplatnil a prováděl nevyvratitelné učení, neboť zastává obě strany a opomíjí neprospěšné stanovisko.

5–6. učení o bezpříčinnosti (ahétukavádo)/Učení o příčině (hétuvádo)

Hospodáři, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají tato učení a tyto názory:

(5) „Není příčina (natthi hétu), není podmínka (natthi paččajo) toho, že bytosti jsou znečištěné (sattánam samkilésája). Bez příčiny (ahétu), bez podmínky (appaččajá) jsou bytosti znečištěné. Není příčina, není podmínka toho, že bytosti jsou očištěné (sattá visuddhijá). Bez příčiny, bez podmínky jsou bytosti očištěné. Není síla (natthi balam), není energie (natthi vírijam), není úsilí jedince (natthi purisathámo), není vytrvalost jedince (natthi purisaparakkamo). Všechny bytosti, vše co žije, všechna stvoření, veškerý život je bez moci [bez vůle] (avasá), bez síly (abalá), bez energie (avírijá). Jsou utvářeny osudem, okolnostmi, přírodou, a zakoušejí slast a strast v souladu s šesti druhy přirozených vlastností.“

Jsou však také někteří asketové a bráhmani, jejichž učení je v přímém rozporu se zmíněnými askety a bráhmany, a ti říkají:

(6) „Existuje příčina (atthi hétu), existuje podmínka toho, že bytosti jsou znečištěné. S příčinou (sahétu), s podmínkou (sappaččajá) jsou bytosti znečištěné. Existuje příčina, existuje podmínka toho, že bytosti jsou očištěné. S příčinou, s podmínkou jsou bytosti očištěné. Existuje síla, energie, úsilí jedince, vytrvalost jedince. Všechny bytosti, vše co žije, všechna stvoření, veškerý život není bez moci [bez vůle] (na avasá), bez síly, bez energie. Nejsou utvářeny osudem, okolnostmi, přírodou, a nezakoušejí slast a strast v souladu s šesti druhy přirozených vlastností.“

Co myslíte, hospodáři, nezastávají tito asketové a bráhmani učení, která jsou navzájem v přímém rozporu?“ „Je to tak, pane.“

„Hospodáři, u těch asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názory: (5) [učení o bezpříčinnosti]… se dá očekávat, že zanechají třech prospěšných stavů—dobrého jednání tělem, dobrého jednání řečí a dobrého jednání myslí, a že budou zastávat a provádět tři neprospěšné stavy—špatné jednání tělem, špatné jednání řečí a špatné jednání myslí. A z jakého důvodu? Jelikož tito ctění asketové a bráhmani nevidí nebezpečí, nízkost a nečistotu neprospěšných stavů, ani nevidí užitek a čistotu prospěšných stavů, založených na odříkání [zdrženlivosti].

Jelikož skutečně existuje příčina, tak ten, kdo má názor: ‚není příčina,‘ má špatný názor. Kdo rozmýšlí: ‚není příčina,‘ má špatné rozmýšlení. Kdo říká: ‚není příčina,‘ má špatnou řeč. Kdo tvrdí: ‚není příčina,‘ je v rozporu s těmi zasloužilými, kteří zastávají učení o příčině. Kdo přesvědčuje ostatní: ‚není příčina,‘ ten přesvědčuje nepravdivým učením. Kdo přesvědčuje ostatní nepravdivým učením, ten sám sebe povyšuje a ostatními pohrdá. Takto jsou u něj opuštěny dobré vlastnosti, které měl dříve a jsou ustaveny špatné vlastnosti—špatný názor, špatné rozmýšlení, špatná řeč, rozpor s ušlechtilými, přesvědčování nepravdivým učením, povyšování sebe a pohrdání ostatními. Takto, se špatným názorem jako svou podmínkou, u něj vyvstávají tyto jednotlivé zlé a neprospěšné stavy.

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Jestliže skutečně není příčina, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, bude v bezpečí. Jestliže však je příčina, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. I když necháme být slova těchto asketů a bráhmanů, je stejně tento ctěný jedinec, už zde a nyní, moudrými kritizován [napomínán], neboť ho považují za jedince se špatnými vlastnostmi, který zastává špatný názor—učení o bezpříčinnosti (ahétukavádo).“

Jelikož skutečně existuje příčina, je tento ctěný jedinec poražen na obou stranách, neboť už zde a nyní je moudrými kritizován a po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. Takto by nesprávně uplatnil a prováděl nevyvratitelné učení, neboť zastává pouze jednu stranu a opomíjí prospěšné stanovisko.

Hospodáři, u těch asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názory: (6) [učení o příčině]… se dá očekávat, že zanechají třech neprospěšných stavů—špatného jednání tělem, špatného jednání řečí a špatného jednání myslí, a že budou zastávat a provádět tři prospěšné stavy—dobré jednání tělem, dobré jednání řečí a dobré jednání myslí. A z jakého důvodu? Jelikož tito ctění asketové a bráhmani vidí nebezpečí, nízkost a nečistotu neprospěšných stavů, a vidí užitek a čistotu prospěšných stavů, založených na odříkání [zdrženlivosti].

Jelikož skutečně existuje příčina, tak ten, kdo má názor: ‚existuje příčina,‘ má správný názor. Kdo rozmýšlí: ‚existuje příčina,‘ má správné rozmýšlení. Kdo říká: ‚existuje příčina,‘ má správnou řeč. Kdo tvrdí: ‚existuje příčina,‘ není v rozporu s těmi zasloužilými, kteří zastávají učení o existenci příčiny. Kdo přesvědčuje ostatní: ‚existuje příčina,‘ ten přesvědčuje pravdivým učením. Kdo přesvědčuje ostatní pravdivým učením, ten sám sebe nepovyšuje a ostatními nepohrdá. Takto jsou u něj opuštěny špatné vlastnosti, které měl dříve a jsou ustaveny dobré vlastnosti—správný názor, správné rozmýšlení, správná řeč, nerozpor s ušlechtilými, přesvědčování pravdivým učením, nepovyšování sebe a nepohrdání ostatními. Takto, se správným názorem jako svou podmínkou, u něj vyvstávají tyto jednotlivé prospěšné stavy.

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Jestliže skutečně existuje příčina, tak tento ctěný jedinec, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě. I když necháme být slova těchto asketů a bráhmanů, je tento ctěný jedinec, už zde a nyní, moudrými chválen, neboť ho považují za jedince s dobrými vlastnostmi, který zastává správný názor—učení o příčině (hétuvádo).“

Jelikož skutečně existuje příčina, je tento ctěný jedinec vítězem na obou stranách, neboť už zde a nyní je moudrými chválen a po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstane v šťastném místě, v nebeském světě. Takto by správně uplatnil a prováděl nevyvratitelné učení, neboť zastává obě strany a opomíjí neprospěšné stanovisko.

7–8. učení o neexistenci nehmotné oblasti/Učení o exIstenci nehmotné oblasti

Hospodáři, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají učení a názor:

(7) „Zcela jistě neexistuje nehmotná oblast (natthi sabbaso áruppá,ti).“

Jsou však také někteří asketové a bráhmani, jejichž učení je v přímém rozporu se zmíněnými askety a bráhmany, a ti říkají:

(8) „Zcela jistě existuje nehmotná oblast (atthi sabbaso áruppá,ti).“

Co myslíte, hospodáři, nezastávají tito asketové a bráhmani učení, která jsou navzájem v přímém rozporu?“ „Je to tak, pane.“

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Tito ctění asketové a bráhmani zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě neexistuje nehmotná oblast.‘ Já jsem to však nenahlédl (adittham). A tito ctění asketové a bráhmani zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě existuje nehmotná oblast.‘ Já jsem to však nepoznal (aviditam). Kdybych, aniž jsem to poznal a nahlédl (adžánato apassanto), jednostranně prohlašoval: ‚Pouze toto je pravda, ostatní je hloupost,‘ to by pro mě nebylo vhodné. Kdyby byla pravdivá slova těch ctěných asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě neexistuje nehmotná oblast,‘ pak je zde možnost, že mé znovuvyvstání [po smrti] mezi [jemně] hmotnými božstvy (dévá rúpino), stvořenými myslí (manomajá), bude nevyvratitelné [nezvratné] (apannakam). Kdyby však byla pravdivá slova těch ctěných asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě existuje nehmotná oblast,‘ pak je zde možnost, že mé znovuvyvstání [po smrti] mezi nehmotnými božstvy (dévá arúpino), stvořenými vnímáním (saňňámajá), bude nevyvratitelné [nezvratné].

Skutečně je to kvůli hmotě [tělesnosti] (rúpádhikaranam), že se zde objevuje používání holí a zbraní, rozbroje, hádky, rozepře, vzájemné obviňování, urážky a lhaní. Toto však jistě vůbec není v nehmotné oblasti (arúpe).“

Když o tom takto uvažuje, postupuje směrem k odvrácení (nibbidája) od hmoty [tělesnosti], k bezvášnivosti (virágája) vůči hmotě [tělesnosti] a k ustání (nirodhája) hmoty [tělesnosti].

9–10. učení o neexistenci ustání bytí/Učení o exIstenci ustání bytí

Hospodáři, jsou někteří asketové a bráhmani, kteří zastávají učení a názor:

(9) „Zcela jistě neexistuje ustání bytí (natthi sabbaso bhavanirodho,ti).“

Jsou však také někteří asketové a bráhmani, jejichž učení je v přímém rozporu se zmíněnými askety a bráhmany, a ti říkají:

(10) „Zcela jistě existuje ustání bytí (atthi sabbaso bhavaniródho,ti).“

Co myslíte, hospodáři, nezastávají tito asketové a bráhmani učení, která jsou navzájem v přímém rozporu?“ „Je to tak, pane.“

Proto, hospodáři, moudrý člověk uvažuje takto: „Tito ctění asketové a bráhmani zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě neexistuje ustání bytí.‘ Já jsem to však nenahlédl. A tito ctění asketové a bráhmani zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě existuje ustání bytí.‘ Já jsem to však nepoznal. Kdybych, aniž jsem to poznal a nahlédl, jednostranně prohlašoval: ‚Pouze toto je pravda, ostatní je hloupost,‘ to by pro mě nebylo vhodné. Kdyby byla pravdivá slova těch ctěných asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě neexistuje ustání bytí,‘ pak je zde možnost, že mé znovuvyvstání (po smrti) mezi nehmotnými božstvy, stvořenými vnímáním, bude nevyvratitelné (nezvratné). Kdyby však byla pravdivá slova těch ctěných asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě existuje ustání bytí,‘ pak je zde možnost, že dosáhnu zde a nyní (ditthéva dhamme) úplného odpoutání (parinibbájissámi).

Názor těchto ctěných asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě neexistuje ustání bytí,‘ je spojen s vášní (sarágája santike), spojen s pouty (samjogája santike), spojen s potěšením (abhinandanája santike), spojen s uvázaností (adždžhosánája santike), spojen s ulpíváním (upádánája santike). Avšak názor těchto ctěných asketů a bráhmanů, kteří zastávají učení a názor: ‚Zcela jistě existuje ustání bytí,‘ není spojen s vášní, není spojen s pouty, není spojen s potěšením, není spojen s uvázaností, není spojen s ulpíváním.“

Když o tom takto uvažuje, postupuje směrem k odvrácení od bytí (bhava), k bezvášnivosti vůči bytí a k ustání bytí.

Čtyři druhy jedinců

Hospodáři, tyto čtyři druhy jedinců lze nalézt ve světě. Které čtyři?

(1) Zde je jistý jedinec trýznitel sebe (attantapo), je oddán sebetrýznění.

(2) Zde je jistý jedinec trýznitel ostatních (parantapo), je oddán trýznění ostatních.

(3) Zde je jistý jedinec trýznitel sebe i ostatních, je oddán trýznění sebe i ostatních.

(4) Zde není jistý jedinec trýznitel sebe ani ostatních, není oddán trýznění sebe ani ostatních. Jelikož netrýzní sebe ani ostatní, je zde a nyní bez žádosti, odpoutaný (nibbuto), vychladlý (sítibhúto), a prodlévá, zakoušeje blaho (sukhappatisamvédí), stanuv se svatým (brahmabhúténa).

(1) A který jedinec je trýznitel sebe, je oddán sebetrýznění?

Zde je jistý jedinec nahý, zanechal společenské zvyky, olizuje si ruce, nepřistupuje na vyzvání, nezastavuje na vyzvání, nepřijímá přinesené ani připravené jídlo, ani pozvání k jídlu, nepřijímá nic přímo z hrnce či z mísy, ani přes práh, přes mříž či přes palici, ani od dvou pojídajících, od těhotné ženy, od kojící ženy, od ženy jsoucí s mužem, tam, kde bylo rozdělováno jídlo, kde stál opodál pes či poletovaly mouchy, nejí rybu ani maso, nepije víno, pálenku ani kvašené nápoje, navštěvuje jeden dům a spokojí se s jedním soustem, navštěvuje dva domy a spokojí se se dvěma sousty… navštěvuje sedm domů a spokojí se se sedmi sousty, žije z jedné misky denně, ze dvou misek denně… ze sedmi misek denně, jí pouze jednou denně, každé dva dny… každých sedm dní, až každých čtrnáct dní—takto dodržuje přijímání potravy ve stanovených rozmezích. Živí se bylinami a prosem, divokou rýží, zbytky kůže, mechem, rýžovými otrubami či sedlinou, sezamovou moukou, trávou či kravským trusem, živí se lesními kořínky a plody, jí spadlé ovoce. Odívá se konopím, konopným šatem, hadry sebranými na hřbitově a na smetišti, kůrou ze stromů, antilopí kůží, pruhy antilopí kůže, rouchem z trávy, z kůry, z hoblin, zástěrou z vlasů či srsti, sovím křídlem. Vytrhává si vlasy a vousy podle předpisů. Pouze stojí a odmítá sedadla. Sedí si na patách, stále ve dřepu. Uléhá ne lůžko z trní, spí na trnech. Omývá se vodou třikrát za večer. Takto se různými způsoby oddává sebetrýznění a umrtvování svého těla.

Tento jedinec se nazývá trýznitel sebe, jenž je oddán sebetrýznění.

(2) A který jedinec je trýznitel ostatních, je oddán trýznění ostatních?

Zde je jistý jedinec řezník, který zabíjí ovce či prasata, domácí zvířata, lovec ptáků či lovec divoké zvěře, myslivec, rybář, zloděj, exekutor, hlídač vězňů nebo ten, kdo vykonává jakékoliv jiné krvavé zaměstnání.

Tento jedinec se nazývá trýznitel ostatních, jenž je oddán trýznění ostatních.

(3) A který jedinec je trýznitel sebe i ostatních, je oddán trýznění sebe i ostatních?

Zde je jistý jedinec vládnoucí král z válečnické kasty nebo mocný bráhman. Když postavil nový obětní chrám na východě města, oholí si vlasy a vousy, oblékne se do hrubé kůže, potře své tělo máslem a olejem, rozškrábe si záda jelením parohem a spolu se svou první královnou a hlavním bráhmanem vstoupí do obětního chrámu. Pokryje holou zem trávou a zde pak žijí spolu s krávou a jejím stejnobarevným teletem, zatímco král se živí mlékem z první bradavky kravského vemene, první královna se živí mlékem z druhé bradavky, hlavní bráhman se živí mlékem z třetí bradavky, mléko ze čtvrté bradavky lijí do ohně a tele se živí tím co zbyde. Král pak vyhlašuje: „Nechť je poraženo mnoho býků, volů, jalovic, koz a ovcí jako oběť, nechť je poraženo mnoho stromů pro obětní kůly, nechť je posekáno mnoho obětní trávy.“ A pak jeho otroci, poslové a sluhové vykonávají přípravy, přičemž s uplakanými tvářemi roní slzy, poháněni strachem a hrozbou potrestání.

Tento jedinec se nazývá trýznitel sebe i ostatních, jenž je oddán trýznění sebe i ostatních.

(4) A který jedinec není trýznitel sebe ani ostatních, není oddán trýznění sebe ani ostatních, a jelikož netrýzní sebe ani ostatní, je zde a nyní bez žádosti, odpoutaný, vychladlý, a prodlévá, zakoušeje blaho, stanuv se svatým?

Zde se ve světě objeví Tathágata, zasloužilý, dokonale probuzený, obdařený věděním a [ctnostným] jednáním, blažený, znalec světa, nepřekonatelný vůdce praktikujících osob, učitel bohů a lidí, probuzený a vznešený. Ukazuje tento svět s jeho bohy, zlými Máry a Brahmy, s jeho pokolením asketů a bráhmanů, s jeho bohy a lidmi, který sám přímo poznal a proniknul. Vykládá učení, které je dobré na počátku, dobré uprostřed a dobré na konci, obdařené smyslem a dobrou skladbou, vymezující svatý život, který je dokonalý a zcela očištěný.

Pak nějaký hospodář nebo jeho syn nebo někdo z jiného rodu uslyší tuto Dhammu, načež získá důvěru v Tathágatu. Obdařen touto důvěrou uvažuje: ‚Stísněný a zaprášený je život v domácnosti, život v bezdomoví je však jako otevřený prostor. Není sndné vést v domě úplně dokonalý a zcela očištěný svatý život jako vyleštěná mušle. Co kdybych si oholil vlasy a vousy, oblékl žluté roucho a odešel z domova do bezdomoví?‘ A později opustí svůj malý či velký majetek, opustí malý či velký okruh příbuzných, oholí si vlasy a vousy, oblékne si žluté roucho a odejde z domova do bezdomoví.

Ušlechtilá ctnost

Když takto odešel, je obdařen pravidly života mnicha:

Zanechal zabíjení živých bytostí a zdržuje se zabíjení živých bytostí (pánatipátá pativirato). Odložil hůl a meč a žije naplněn soucitem vůči všem živým bytostem.

Zanechal braní toho co není dáváno a zdržuje se braní toho co není dáváno (adinnádáná pativirato). Přijímá pouze to co je dáváno. Prodlévá poctivě a s čistým svědomím.

Zanechal nečistého života (abrahmačarija pahája), žije čistý život a zdržuje se sexuálního styku (virato methuná), prováděného obyčejnými lidmi.

Zanechal lživé řeči a zdržuje se lživé řeči (musávádá pativirato) , mluví pouze to, co je pravda, co je spojené s pravdu, je spolehlivý a nepodvádí svět.

Zanechal zlomyslné řeči [pomlouvání] (pisunam váčam pahája) a zdržuje se zlomyslné řeči. Věci slyšené tam, nevypráví zde, aby tím zasel rozkol mezi lidmi. Věci slyšené zde, nevypráví tam, aby tím zasel rozkol mezi lidmi. Usmiřuje ty, kdo jsou ve sporu. Povzbuzuje ty, kdo jsou ve shodě. Raduje se ze souladu, těší se ze souladu. Říká slova, jež vedou k souladu.

Zanechal hrubé [drsné] řeči (pharusam váčam pahája) a zdržuje se hrubé řeči. Říká pouze slova, která jsou jemná, příjemná sluchu, něžná, jdoucí k srdci, zdvořilá, příjemná a přijatelná mnohým lidem.

Zanechal planého a marnivého hovoru (samphappalápam pahája) a zdržuje se planého a marnivého hovoru. Mluví ve správný čas, mluví o tom, co je skutečné [pravdivé], mluví o tom, co má smysl [o tom co je dobro], mluví o Dhammě a o disciplíně. Jeho slova jsou hodná uchování, vhodná, obdařená smyslem, přiměřeného rozsahu a spojená s dobrem.

Zdržuje se ničení semen a rostlin.

Zdržuje se jezení v noci a v nevhodnou dobu, jí pouze jedno jídlo za den.

Zdržuje se tance, zpěvu, muziky a nevhodné podívané [zábavy].

Zdržuje se sebeokrášlování věnci, vůněmi, kosmetikou a ozdobami.

Zdržuje se používání vysokých a pohodlných lůžek a sedadel.

Zdržuje se přijímání zlata a stříbra.

Zdržuje se přijímání nevařeného obilí.

Zdržuje se přijímání nevařeného masa.

Zdržuje přijímání žen a dívek.

Zdržuje se přijímání sluhů a služebných.

Zdržuje se přijímání koz, ovcí, drůbeže, prasat, slonů, dobytka, koní a klisen.

Zdržuje se přijímání obdělané a neobdělané půdy.

Zdržuje se doručování zpráv a poselství.

Zdržuje se nákupu a prodeje, zdržuje se obchodu s falešným zbožím, falešnými váhami a mírami.

Zdržuje se takových nepoctivých praktik jako je úplatkářství, šizení a podvod.

Zdržuje se mrzačení, zajímání, uvězňování, loupežení, rabování a násilí.

Je spokojený se svým rouchem (čívaréna), jež chrání jeho tělo, a s almužním jídlem (pindapáténa), jež ho udržuje při životě, a kamkoli odchází, bere s sebou poze tyto potřeby, jako když pták někam odlétá, jsou jeho břemenem pouze křídla, právě tak je spokojený se svým rouchem, jež chrání jeho tělo, a s almužním jídlem, jež ho udržuje při životě, a kamkoli odchází, bere s sebou poze tyto potřeby.

Takto obdařen ušlechtilou skupinou ctnosti (sílakkhandhéna samannágato), zakouší vnitřní bezúhonné blaho (adždžhattam anavadždžasukham patisamvédéti).

Střežení smyslových schopností

Když okem vidí tvary… uchem slyší zvuky… nosem cítí vůně… jazykem chutná chutě… tělem zakouší doteky… myslí vnímá jevy, neuchopuje jejich znaky a rysy. Prodlévá se střeženými schopnostmi oka… ucha… nosu… jazyka… těla… a mysli, ochraňuje a střeží tyto smyslové schopnosti, neboť kdyby prodléval s nestřeženými schopnostmi oka… ucha… nosu… jazyka… těla… a mysli, mohly by ho napadnout zlé a neprospěšné stavy (pápaká akusalá dhammá) žádostivosti a žalu (abhidždžhádomanassá).

Takto obdařen ušlechtilým střežením smyslových schopností (arijéna indrija-samvaréna samannágato), zakouší vnitřní neznečištěné blaho (adždžhattam abjásekasukham patisamvédéti).

Jasné chápání

Když kráčí dopředu nebo zpět, činí tak s jasným chápáním (sampadžánakárí). Když hledí před sebe nebo stranou, činí tak s jasným chápáním. Když ohýbá a natahuje své údy, činí tak s jasným chápáním. Když obléká a nosí své roucho a mísu, činí tak s jasným chápáním. Když pije, jí, chutná a žvýká, činí tak s jasným chápáním. Když vylučuje výkaly a moč, činí tak s jasným chápáním. Když chodí, stojí, sedí, uléhá, vstává, mluví a mlčí, činí tak s jasným chápáním.

Takto obdařen ušlechtilou skupinou ctnosti, obdařen ušlechtilou spokojeností, obdařen ušlechtilým střežením smyslových schopností, obdařen ušlechtilým uvědoměním a jasným chápáním (satisampadžaňňéna samannágato), vyhledává odloučené klidné místo v lese, u kořene stromu, na hoře, ve skalní rozsedlině, v horské jeskyni, na pohřebišti, v lesní houštině, na otevřeném prostranství či ve stohu slámy.

Překonání pěti překážek

Když se vrátil ze své almužní obchůzky a pojedl, usedne se zkříženýma nohama (nisídati pallankam), vzpřímeným tělem (udžum kájam) a ustanoví uvědomění před sebou (parimukkham satim upatthapetvá).

Když zanechal žádostivost (abhidždžhá), prodlévá s myslí prostou žádostivosti, očišťuje svou mysl od žádostivosti.

Když zanechal hněv a zlovůli (bjápádapadosam), prodlévá s myslí prostou hněvu a zlovůle, soucitný ke všem živým bytostem, očišťuje svou mysl od hněvu a zlovůle.

Když zanechal lenost a malátnost (thínamiddham), prodlévá oproštěn od lenosti a malátnosti, vnímaje světlo, s uvědoměním a jasným chápáním, očišťuje svou mysl od lenosti a malátnosti.

Když zanechal neklid a rozrušenost (uddhaččakukkuččam), prodlévá nevzrušeně, s myslí ve vnitřním míru, očišťuje svou mysl od neklidu a rozrušenosti.

Když zanechal pochybnosti (vičikiččham), prodlévá překročiv pochybnosti, nezmaten prospěšnými stavy, očišťuje svou mysl od pochybností.

Když zanechal těchto pět překážek (paňča nívarane pahája), nečistot mysli (čétaso upakilése), jež oslabují moudrost (paňňája dubbalíkarane),

Čtyři meditační pohroužení

(1) odloučen od smyslných potěšení (viviččéva káméhi) a od neprospěšných stavů (akusaléhi dhamméhi), vstupuje a prodlévá v prvním pohroužení (pathama džhána), jež je doprovázeno myšlením (savitakkam) a rozvažováním (savičára) a je naplněno nadšením a blahem zrozeným z odloučení (vivékadža pítisukha).

(2) S utišením myšlení a rozvažování vstupuje a prodlévá v druhém pohroužení (dutija džhána), v němž je mysl sjednocena (ékodibháva), ve vnitřním uspokojení (adždžhatta sampasádana), bez myšlení (avitakka), bez rozvažování (avičára), naplněna nadšením a blahem zrozeným ze soustředění (samádhidža pítisukha).

(3) S vymizením nadšení (pítijá virágá) prodlévá vyrovnaně (upekkhako viharati), s uvědoměním (sato) a jasným chápáním (sampadžáno), zakoušeje stav tělesného blaha (sukhaňča kájéna patisamvédéti), o němž ušlechtilí (arijá) prohlašují: ‚Ten, kdo je vyrovnaný (upekkhako) a uvědomělý (satimá) prodlévá blaženě (sukhavihárí).‘ Takto vstupuje a prodlévá ve třetím pohroužení (tatija džhána).

(4) S opuštěním (paháná) blaženosti (sukhassa) i strasti (dukkhassa), s ukončením (atthangamá) dřívější (pubbéva) radosti (somanassa) a žalu (domanassa), vstupuje a prodlévá ve čtvrtém pohroužení (čatuttha džhána), jež není ani strastné ani blažené (adukkhamasukha), které je očištěnou vyrovnaností a uvědoměním (upekkhásatipárisuddhi).

Tři vědění

(1) Když je jeho mysl (čitta) takto soustředěná (samáhite), očištěná (parisuddhe), vyjasněná (parijodáte), bez poskvrny (anangane), bez nečistoty (vigatúpakkilése), poddajná (mudubhúte), schopná činnosti (kammanije), ustálená (thite) a neochvějná (áneňdžappatte), zaměří ji (abhininnáméti) k poznání v podobě vzpomínky na dřívější pobyty (minulé životy) (pubbenivásánussatiňána). Vybaví si mnohé své dřívější pobyty [minulé životy]: jedno zrození, dvě zrození, tři, čtyři, pět, deset zrození, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, sto zrození, tisíc, sto tisíc, mnoho světových období smršťování světa, mnoho světových období rozpínání světa, mnoho světových období smršťování a rozpínání světa: „Takové bylo tehdy moje jméno, takový rod, takový vzhled, taková potrava, takovou jsem zakoušel strast a slast, takový byl konec mého života. A když jsem odtamtud zmizel, vyvstal jsem jinde, a takové bylo zase tam moje jméno, takový rod, takový vzhled, taková potrava, takovou jsem zakoušel strast a slast, takový byl konec mého života. A když jsem odtamtud zmizel, vyvstal jsem zde.“ Takto si vzpomene na mnohé své dřívější pobyty s jejich znaky a podrobnostmi.

(2) Když je jeho mysl takto soustředěná, očištěná, vyjasněná, bez poskvrny, bez nečistoty, poddajná, schopná činnosti, ustálená a neochvějná, zaměří ji k poznání odchodu a opětovného vyvstávání (čutúpapátaňána) bytostí (sattánam). Svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, vidí, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají, nízké a vznešené, krásné a ošklivé, šťastné a nešťastné, a poznává, jak bytosti putují podle svých činů: „Tyto milé bytosti, které špatně jednaly tělem, řečí a myslí, hanily ušlechtilé, zastávaly špatné názory a jednaly podle svých špatných názorů, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstaly v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. Avšak ty milé bytosti, které správně jednaly tělem, řečí a myslí, nehanily ušlechtilé, zastávaly správné názory a jednaly podle svých správných názorů, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstaly v šťastném místě, v nebeském světě.“ Takto svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, vidí, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají, nízké a vznešené, krásné a ošklivé, šťastné a nešťastné, a poznává, jak bytosti putují podle svých činů.

(3) Když je jeho mysl takto soustředěná, očištěná, vyjasněná, bez poskvrny, bez nečistoty, poddajná, schopná činnosti, ustálená a neochvějná, zaměří ji k poznání odstranění (khajaňána) zákalů (ásavánam). Přímo poznává v souladu se skutečností: ‚Toto je strast, …toto je vznik strasti, …toto je ustání strasti, …toto je cesta vedoucí k ustání strasti, …toto jsou zákaly, …toto je vznik zákalů, …toto je ustání zákalů, …toto je cesta vedoucí k ustání zákalů.‘ Když takto poznává (džánato) a takto vidí (passato), jeho mysl se osvobodí (čittam vimuččati) od zákalu smyslných požitků (kámásavá), od zákalu bytí [existence] (bhavásavá) a od zákalu nevědomosti (avidždžásavá). Když je osvobozen, je v něm poznání osvobození a ví: ‚Ukončeno je zrozování (khíná džáti), dokonán je čistý [svatý] život (vusitam brahmačarijam), úkol je splněn (katam karaníjam), po tomto zde již není nic dalšího (náparam itthattájá).‘

Tento jedinec se nazývá tím, kdo není trýznitel sebe ani ostatních, kdo není oddán trýznění sebe ani ostatních, a jelikož netrýzní sebe ani ostatní, je zde a nyní bez žádosti, odpoutaný, vychladlý, a prodlévá, zakoušeje blaho, stanuv se svatým.“

Když toto bylo řečeno, bráhmanští hospodáři ze Sály oslovili Vznešeného: „Výborně, ctěný Gótamo, výborně! Jako kdyby někdo převrácené postavil, skryté odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnoty lampu vnesl, aby kdo má oči, tvary uviděl, právě tak Vznešený vysvětlil Dhammu mnoha způsoby. My se též obracíme k ctěnému Gótamovi, k Dhammě a k obci mnichů jako ke svému útočišti. Nechť nás ctěný Gótama považuje za laické stoupence, kteří u něj nalezli útočiště, ode dneška až do konce života.“