Saṁyutta Nikāya

12.18. Timbaruka

V Sávatthí...

Tehdy se poutník Timbaruka vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně.

Poutník Timbaruka, sedící po straně, takto oslovil Vznešeného:

„Nuže, ctěný Gótamo, je slast a strast dílem vlastním (sajamkatam sukhadukkhan,ti)?“—„Nikoli, Timbaruko,“ řekl Vznešený.

„Tak tedy, ctěný Gótamo, je slast a strast dílem druhého (paramkatam sukhadukkhan,ti)?“—„Nikoli, Timbaruko,“ řekl Vznešený.

„Nuže, ctěný Gótamo, je slast a strast dílem vlastním i dílem druhého (sajamkataňča paramkataňča sukhadukkhan,ti)?“—„Nikoli, Timbaruko,“ řekl Vznešený.

„Tak tedy, ctěný Gótamo, není slast a strast ani dílem vlastním (asajamkáram), ani dílem druhého (aparamkáram), nýbrž nahodile vzniká (adhiččasamuppannam)?“—„Nikoli, Timbaruko,“ řekl Vznešený.

„Nuže, ctěný Gótamo, neexistuje tedy žádná slast ani strast (natthi sukhadukkhan,ti)?“—„Nikoli, Timbaruko, slast a strast není neexistující, slast a strast existuje (atthi sukhadukkhan,ti).“

„Pak tedy ctěný Gótama ani nezná, ani nevidí slast a strast.“—„Nikoli, Timbaruko, není pravda, že neznám ani nevidím slast a strast, já znám (džánámi) slast a strast, Timbaruko, já vidím (passámi) slast a strast.“

„Nuže, ctěný Gótamo, když jsem se tě zeptal: ‚Je slast a strast dílem vlastním?‘, odpověděl jsi: ... (opakují se všechny otázky)

Pověz mi o slasti a strasti, ctěný Gótamo! Pouč mne o slasti a strasti, ctěný Gótamo!“

„Jestliže, Timbaruko, ‚pocit a ten, kdo pociťuje, jsou totéž‘, pak běží o někoho, kdo je tu od samého počátku (ádito sato), a jeho slast a strast jsou dílem vlastním: to já však neříkám.

Jestliže, Timbaruko, ‚pocit je jedna věc a ten, kdo pociťuje, jiná‘, pak běží o někoho, kdo je stižen pocitem (védanábhitunnassa sato), a jeho slast a strast jsou dílem druhého: to já však neříkám.

Tathágata, Timbaruko, se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem:

S nevědomostí jako svou podmínkou jsou tu formace... Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti ustávají formace... Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“

Po těchto slovech poutník Timbaruka takto oslovil Vznešeného: „Výborně, pane, výborně! Jako kdyby někdo, pane, převrácené postavil, skryté odhalil, bloudícímu cestu ukázal či do temnoty lampu vnesl, aby kdo oči má, tvary uviděl—právě tak Vznešený vysvětlil Dhammu mnoha způsoby. Já se tedy, pane, utíkám k Vznešenému jako svému útočišti, k Dhammě i k obci mnichů. Nechť mne Vznešený považuje za laického stoupence, který u něho nalezl útočiště ode dneška až do posledního dechu.“