Saṁyutta Nikāya

12.19. Pošetilý a moudrý

V Sávatthí...

„Pošetilec (bála), mniši, zahalený nevědomostí (avidždžánívaranassa) a spoutaný toužením (tanhája sampajuttassa) takto získal toto tělo (kája). A tak toto tělo a jméno-a-hmota vně: je zde tato dvojice. V závislosti na ní je tu dotek, právě šest základen (doteku). Je-li skrze ně—nebo některou z nich—pošetilec dotčen, zakouší slast a strast.

Moudrý muž (pandita), mniši, zahalený nevědomostí a spoutaný toužením, takto získal toto tělo. A tak toto tělo a jméno-a-hmota vně: je zde tato dvojice. V závislosti na ní je tu dotek, právě šest základen (doteku). Je-li skrze ně—nebo některou z nich—moudrý dotčen, zakouší slast a strast.

Jaký, mniši, je zde rozdíl (viséso), jaká zvláštnost (adhippajáso), jaká odlišnost (nánákaranam) mezi moudrým mužem a pošetilcem?“

„Naše nauky, pane, mají svůj kořen u Vznešeného, mají svůj původ u Vznešeného, mají svou oporu u Vznešeného. Bylo by dobře, pane, kdyby Vznešený objasnil smysl tohoto výroku. Když to uslyší od něj, mniši si to zapamatují.“

„Tak tedy, mniši, poslouchejte, dávejte dobrý pozor a já budu hovořit.“—„Ano, pane,“ odpověděli mniši. Vznešený pravil:

„Díky navědomosti, jíž byl zahalen, mniši, díky toužení, jímž byl spoután, získal pošetilec toto tělo. Ale právě tato nevědomost jím nebyla rozptýlena (appahíná) a toto toužení nebylo vymýceno (aparikkhíná). Proč? Pošetilec, mniši, nežil svatý život (na ačárí brahmačarijam) za účelem dokonalého vyhlazení strasti (sammá dukkhakkhajája). A proto, po rozpadu těla, pošetilec jde do (dalšího) těla (kájúpago). Jsa tím, kdo jde do (dalšího) těla, není osvobozen (na parimuččati) od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství: není osvobozen od strasti, pravím.

Díky nevědomosti, jíž byl zahalen, mniši, díky toužení, jímž byl spoután, získal moudrý muž toto tělo. Ale právě tato nevědomost jím byla rozptýlena (pahíná) a toto toužení bylo vymýceno (parikkhíná). Proč? Moudrý muž, mniši, žil svatý život (ačárí brahmačarijam) za účelem dokonalého vyhlazení strasti. A proto, po rozpadu těla, moudrý muž nejde do (dalšího) těla (na kájúpago). Jsa tím, kdo nejde do (dalšího) těla, je osvobozen (parimuččati) od zrození, stárnutí a smrti, od trápení, naříkání, bolesti, žalu a zoufalství: je osvobozen od strasti, pravím.

Takový, mniši, je zde rozdíl, taková zvláštnost, taková odlišnost mezi moudrým mužem a pošetilcem, totiž že žije svatý život (brahmačarijaváso).“