V Sávatthí...

„Tathágata, mniši, obdařen deseti silami (dasabalasamannágato) a čtyřmi sebejistotami (čatúhi vésáradždžéhi) zastává místo vůdce stáda (ásabham), nechává zaznít svůj lví řev (síhanádam) před zástupy a roztáčí dokonalé kolo (brahmačakkam):

‚Taková je hmota (rúpam), takový je její vznik (samudajo), takový je její zánik (atthangamo).

Takové je pociťování (védaná), takový je jeho vznik, takový je jeho zánik.

Takové je vnímání (saňňá), takový je jeho vznik, takový je jeho zánik.

Takové jsou formace (sankhárá), takový je jejich vznik, takový je jejich zánik.

Takové je vědomí (viňňánam), takový je jeho vznik, takový je jeho zánik.‘

A tak:

je-li toto (imasmim sati), je i ono (idam hoti),

s vyvstáním tohoto (imassuppádá) vyvstává ono (idam uppadždžati),

není-li toto (imasmim asati), není ani ono (idam na hoti),

s ustáním tohoto (imassa nirodhá) ustává ono (idam nirudždžhati).

Totiž: s nevědomostí jako svou podmíkou (avidždžápaččajá) jsou tu formace (sankhárá)... vědomí... Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti (avidždžája asésaviráganirodhá) ustávají formace (sankháranirodho)... vědomí... Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“