Saṁyutta Nikāya

12.24. Poutníci z jiných škol

V Rádžagaze, v Bambusovém háji...

Tehdy se ctihodný Sáriputta časně z rána ustrojil, vzal svou misku a roucho a vstoupil do Rádžagahy za almužnou.

Tehdy si ctihodný Sáriputta pomyslel:

„Je ještě příliš brzo na sbírání almužny v Rádžagaze. Co kdybych zašel do zahrady, kde se zdržují poutníci z jiných škol?“

Poté ctihodný Sáriputta vykročil směrem k zahradě, v níž se zdržovali poutníci z jiných škol. Když tam dorazil, vyměnili si spolu pozdravy a prohodili pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně. Poutníci z jiných škol takto oslovili ctihodného Sáriputtu, sedícího po straně:

„Jsou, příteli Sáriputto, někteří asketi a bráhmani věřící v činy, kteří říkají, že strast je dílem vlastním.

Jsou však také, příteli Sáriputto, někteří asketi a bráhmani věřící v činy, kteří říkají, že strast je dílem druhého.

Jsou, příteli Sáriputto, někteří asketi a bráhmani věřící v činy, kteří říkají, že strast je dílem vlastním i druhého.

Jsou však také, příteli Sáriputto, někteří asketi a bráhmani věřící v činy, kteří říkají, že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá.

Co o tom, příteli Sáriputto, říká asketa Gótama, co o tom učí? Jak bychom měli hovořit, kdybychom chtěli opakovat slova askety Gótamy a neobviňovali ho přitom z něčeho nepravdivého, abychom hovořili v souladu s jeho naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný?“

„Vznešený řekl, přátelé, že strast je závisle vzniklá. V závislosti na čem? V závislosti na doteku (phassam patičča).

Kdo by takto hovořil, ten by opakoval slova Vznešeného a neobviňoval ho přitom z něčeho nepravdivého, hovořil by v souladu s jeho naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný.

Když, přátelé, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním, je tato (strast) podmíněna dotekem.

Když někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem druhého, je tato (strast) rovněž podmíněna dotekem.

Když někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním i druhého, je tato (strast) rovněž podmíněna dotekem.

Když někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá, je tato (strast) rovněž podmíněna dotekem.

Když, přátelé, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním: že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.

Když někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem druhého: že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.

Když někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním i druhého: že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.

Když někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá: že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.“

Ctihodný Ánanda zaslechl rozhovor ctihodného Sáriputty s poutníky z jiných škol.

Když ctihodný Ánanda obešel Rádžagahu a vrátil se z almužní obchůzky, poté, co pojedl, vydal se k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl po straně. Ctihodný Ánanda, sedící po straně, pak vyprávěl Vznešenému celý rozhovor, který vedl ctihodný Sáriputta s poutníky z jiných škol.

„Dobře, Ánando, dobře, jak to Sáriputta správně vysvětlil!

Řekl jsem totiž, Ánando, že strast je závisle vzniklá. V závislosti na čem? V závislosti na doteku.

Kdo by takto hovořil, ten by opakoval má slova a neobviňoval mne přitom z něčeho nepravdivého, hovořil by v souladu s mou naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný.

Když, Ánando, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá—

je tato (strast) podmíněna dotekem.

Když, Ánando, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá:

že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.

Jednou, Ánando, jsem také prodléval zde v Rádžagaze, v Bambusovém háji, u Veverčího krmítka.

Tehdy, Ánando, jsem se časně z rána ustrojil, vzal jsem svou misku a roucho a vstoupil jsem do Rádžagahy za almužnou.

Tehdy, Ánando, jsem si pomyslel:

‚Je ještě příliš brzo na sbírání almužny v Rádžagaze. Co kdybych zašel do zahrady, kde se zdržují poutníci z jiných škol?‘

Poté jsem vykročil směrem k zahradě, v níž se zdržovali poutníci z jiných škol. Když tam dorazil, vyměnili jsme si spolu pozdravy a prohodili pár přátelských zdvořilostních frází, načež jsem usedl po straně. Poutníci z jiných škol mne takto oslovili:

‚Jsou, příteli Gótamo, někteří asketi a bráhmani věřící v činy, kteří říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá.

Co o tom říká asketa Gótama, co o tom učí? Jak bychom měli hovořit, kdybychom chtěli opakovat slova askety Gótamy a neobviňovali ho přitom z něčeho nepravdivého, abychom hovořili v souladu s jeho naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný?‘

Po těchto slovech, Ánando, jsem odvětil poutníkům z jiných škol takto:

‚Řekl jsem, přátelé, že strast je závisle vzniklá. V závislosti na čem? V závislosti na doteku.

Kdo by takto hovořil, ten by opakoval má slova a neobviňoval mne přitom z něčeho nepravdivého, hovořil by v souladu s mou naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný.

Když, přátelé, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá—

je tato (strast) podmíněna dotekem.

Když, přátelé, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá:

že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.‘“

„Je to úžasné, pane, je to podivuhodné, jak byl celý smysl (této věci) vyjádřen jediným slovem. Kdyby byl tento smysl vyjádřen obšírněji, pane, jistě by byl hluboký a jevil by se jako hluboký.“

„Nuže, Ánando, zkus to tedy sám objasnit.“

„Kdyby se mne, pane, někdo zeptal:

‚Co je, příteli Ánando, zdrojem stárnutí a smrti, co je jeho původem, kde je zrozeno a kde vzniká?‘

Jsa takto dotázán, pane, odpověděl bych:

‚Zrození, přátelé, je zdrojem stárnutí a smrti, zrození je jeho původem, rodí se ze zrození a vzniká ze zrození.‘

Jsa takto dotázán, pane, odpověděl bych právě tímto způsobem.

Kdyby se mne, pane, někdo zeptal:

‚Co je, příteli Ánando, zdrojem zrození, co je jeho původem, kde se rodí a kde vzniká?‘

Jsa takto dotázán, pane, odpověděl bych:

‚Bytí, přátelé, je zdrojem zrození, bytí je jeho původem, rodí se z bytí a vzniká z bytí.‘

Jsa takto dotázán, pane, odpověděl bych právě tímto způsobem.

Kdyby se mne, pane, někdo zeptal:

‚Co je, příteli Ánando, zdrojem bytí... uchopování... toužení... pociťování... doteku, co je jeho původem, kde se rodí a kde vzniká?‘

Jsa takto dotázán, pane, odpověděl bych:

‚Šest základen, přátelé, je zdrojem doteku, šest základen je jeho původem, je zrozen z šesti základen a vzniká z šesti základen.‘

Ale s úplným vymizením a ustáním šesti základen doteku, přátelé, ustává dotek.

S ustáním doteku ustává pociťování.

S ustáním pociťování ustává toužení.

S ustáním toužení ustává uchopování.

S ustáním uchopování ustává bytí.

S ustáním bytí ustává zrození.

S ustáním zrození ustává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takové je ustání celého tohoto množství strasti.‘

Jsa takto dotázán, pane, odpověděl bych právě tímto způsobem.“