V Sávatthí...

Tehdy ctihodný Bhúmidža k večeru opustil svou samotu a vydal se k místu, kde se zdržoval ctihodný Sáriputta. Když tam dorazil, vyměnili si spolu pozdravy a prohodili pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně. Ctihodný Bhúmidža, sedící po straně, takto oslovil ctihodného Sáriputtu:

„Jsou, příteli Sáriputto, někteří asketi a bráhmani věřící v činy, kteří říkají, že slast a strast je dílem vlastním... že slast a strast je dílem druhého... že slast a strast je dílem vlastním i druhého... že slast a strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá.

Co o tom, příteli Sáriputto, říká asketa Gótama, co o tom učí? Jak bychom měli hovořit, kdybychom chtěli opakovat slova askety Gótamy a neobviňovali ho přitom z něčeho nepravdivého, abychom hovořili v souladu s jeho naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný?“

„Vznešený řekl, příteli, že slast a strast je závisle vzniklá. V závislosti na čem? V závislosti na doteku (phassam patičča).

Kdo by takto hovořil, ten by opakoval slova Vznešeného a neobviňoval ho přitom z něčeho nepravdivého, hovořil by v souladu s jeho naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný.

Když, přátelé, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že slast a strast je dílem vlastním... že slast a strast je dílem druhého... že slast a strast je dílem vlastním i druhého... že slast a strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá—

je tato (slast a strast) podmíněna dotekem.

Když, příteli, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že slast a strast je dílem vlastním... že slast a strast je dílem druhého... že slast a strast je dílem vlastním i druhého... že slast a strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá:

že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.“

Ctihodný Ánanda zaslechl rozhovor ctihodného Sáriputty s ctihodným Bhúmidžou.

Poté se ctihodný Ánanda vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl po straně. Ctihodný Ánanda, sedící po straně, pak vyprávěl Vznešenému celý rozhovor, který vedl ctihodný Sáriputta s ctihodným Bhúmidžou.

„Dobře, Ánando, dobře, jak to Sáriputta správně vysvětlil!

Řekl jsem totiž, Ánando, že slast a strast je závisle vzniklá. V závislosti na čem? V závislosti na doteku.

Kdo by takto hovořil, ten by opakoval má slova a neobviňoval mne přitom z něčeho nepravdivého, hovořil by v souladu s mou naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný.

Když, Ánando, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že slast a strast je dílem vlastním... že slast a strast je dílem druhého... že slast a strast je dílem vlastním i druhého... že slast a strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá—

je tato (salst a strast) podmíněna dotekem.

Když, Ánando, někteří asketi a bráhmani věřící v činy říkají, že slast a strast je dílem vlastním... že slast a strast je dílem druhého... že slast a strast je dílem vlastním i druhého... že slast a strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá:

že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.

Je-li zde, Ánando, tělo (kája), pak díky tělesnému záměru (kájasaňčétanáhétu) vzniká uvnitř slast a strast.

Je-li zde, Ánando, řeč (váčá), pak díky řečovému záměru (váčísaňčétanáhétu) vzniká uvnitř slast a strast.

Je-li zde, Ánando, mysl (manó), pak díky mentálnímu záměru (manosaňčétanáhétu) vzniká uvnitř slast a strast.

S nevědomostí jako podmínkou (avidždžápaččajá), Ánando,

člověk buď sám vytváří (abhisankharoti) onu tělesnou formaci (kájasankháram), díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast, anebo druzí pro něj vytvářejí onu tělesnou formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast.

Buď uvědoměle (sampadžáno), Ánando, člověk vytváří onu tělesnou formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast, anebo neuvědoměle (asampadžáno) člověk vytváří onu tělesnou formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast.

Buď sám, Ánando, člověk vytváří onu řečovou formaci (váčísankháram), díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast, anebo druzí pro něj vytvářejí onu řečovou formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast.

Buď uvědoměle, Ánando, člověk vytváří onu řečovou formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast, anebo neuvědoměle člověk vytváří onu řečovou formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast.

Buď sám, Ánando, člověk vytváří onu mentální formaci (manosankháram), díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast, anebo druzí pro něj vytvářejí onu mentální formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast.

Buď uvědoměle, Ánando, člověk vytváří onu mentální formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast, anebo neuvědoměle člověk vytváří onu mentální formaci, díky níž mu vzniká uvnitř slast a strast.

V těchto šesti případech, Ánando, je následována nevědomost (avidždžá). Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti tu není ono tělo, díky němuž vzniká uvnitř slast a strast, není tu ona řeč, díky níž vzniká uvnitř slast a strast, není tu ona mysl, díky níž vzniká uvnitř slast a strast. Není zde žádné pole (khéttam), žádný základ (vatthu), žádná sféra (ájatanam), žádný důvod (adhikaranam), díky němuž vzniká uvnitř slast a strast.“