V Sávatthí...

Tehdy se ctihodný Upavána vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, vyměnili si spolu pozdravy a prohodili pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně. Ctihodný Upavána, sedící po straně, takto oslovil Vznešeného:

„Jsou, pane, někteří asketi a bráhmani, kteří říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá.

Co o tom říká Vznešený, co o tom učí? Jak bychom měli hovořit, kdybychom chtěli opakovat slova Vznešeného a neobviňovali ho přitom z něčeho nepravdivého, abychom hovořili v souladu s jeho naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný?“

„Řekl jsem, Upaváno, že strast je závisle vzniklá. V závislosti na čem? V závislosti na doteku.

Kdo by takto hovořil, ten by opakoval má slova a neobviňoval mne přitom z něčeho nepravdivého, hovořil by v souladu s mou naukou, tak aby žádný odpovídající závěr nebyl napadnutelný.

Když, Upaváno, někteří asketi a bráhmani říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá—

je tato (strast) podmíněna dotekem.

Když, Upaváno, někteří asketi a bráhmani říkají, že strast je dílem vlastním... že strast je dílem druhého... že strast je dílem vlastním i druhého... že strast není ani dílem vlastním, ani dílem druhého, nýbrž nahodile vzniklá:

že by mohli zakoušet jinak než skrze dotek, to není možné.“