Saṁyutta Nikāya

12.56. Velký strom 2.

V Sávatthí...

„Jako kdyby tu byl, mniši, velký strom, jehož kořeny, jdoucí dolů a do stran, mu přivádějí nahoru živiny—s takovouto výživou, mniši, s takovouto potravou by onen velký strom stál dlouhou, předlouhou dobu.

Právě tak, mniši, u toho kdo pozoruje vnady na věcech souvisejících s uchopováním, vzrůstá toužení...

Jako kdyby tu byl, mniši, velký strom, a tu by přišel nějaký člověk s motykou a košem a uťal by ho u kořene. Poté by ho vyhrabal (ze země) a vytahal by všechny kořeny, i ty nejtenčí. Pak by strom rozřezal na kusy, ty by rozštípal a udělal z nich samé třísky. Ty by pak vysušil na větru a slunci, spálil by je v ohni na popel a ten by nechal roznést silným větrem nebo rychlým proudem řeky—takto by byl, mniši, onen velký strom uťat u kořene, vymýcen, zbaven možnosti existence, aby již v budoucnu nemohl vyrůst.

Právě tak, mniši, u toho, kdo pozoruje vady na věcech souvisejících s uchopováním, ustává toužení...“