Saṁyutta Nikāya

12.57. Mladý strom

V Sávatthí...

„U toho, mniši, kdo pozoruje vnady na věcech souvisejících s pouty, vzrůstá toužení.

S toužením jako svou podmínkou je tu uchopování.

S uchopováním jako svou podmínkou, bytí.

S bytím jako svou podmínkou, zrození.

Se zrozením jako svou podmínkou vyvstává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Jako kdyby tu byl, mniši, mladý strom a nějaký člověk by mu čas od času očistil kořeny, čas od času mu přidal zeminu, čas od času by ho zalil vodou—s takovouto výživou, mniši, s takovouto potravou by onen mladý strom dospěl k růstu, sílení a mohutnění.

Právě tak, mniši, u toho kdo pozoruje vnady na věcech souvisejících s pouty, vzrůstá toužení...

U toho, mniši, kdo pozoruje vady na věcech souvisejících s pouty, ustává toužení.

S ustáním toužení ustává uchopování.

S ustáním uchopování ustává bytí.

S ustáním bytí ustává zrození.

S ustáním zrození ustává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takové je ustání celého tohoto množství strasti.

Jako kdyby tu byl, mniši, mladý strom, a tu by přišel nějaký člověk s motykou a košem a uťal by ho u kořene. Poté by ho vyhrabal (ze země) a vytahal by všechny kořeny, i ty nejtenčí. Pak by strom rozřezal na kusy, ty by rozštípal a udělal z nich samé třísky. Ty by pak vysušil na větru a slunci, spálil by je v ohni na popel a ten by nechal roznést silným větrem nebo rychlým proudem řeky—takto by byl, mniši, onen mladý strom uťat u kořene, vymýcen, zbaven možnosti existence, aby již v budoucnu nemohl vyrůst.

Právě tak, mniši, u toho, kdo pozoruje vady na věcech souvisejících s pouty, ustává toužení...“