V Sávatthí...

„U toho, mniši, kdo pozoruje vnady na věcech souvisejících s pouty, se objevuje jméno-a-hmota.

S jménem-a-hmotou jako svou podmínkou je tu šest základen.

S šesti základnami jako svou podmínkou, dotek.

S dotekem jako svou podmínkou, pociťování.

S pociťováním jako svou podmínkou, toužení.

S toužením jako svou podmínkou je tu uchopování.

S uchopováním jako svou podmínkou, bytí.

S bytím jako svou podmínkou, zrození.

Se zrozením jako svou podmínkou vyvstává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Jako kdyby tu byl, mniši, velký strom, jehož kořeny, jdoucí dolů a do stran, mu přivádějí nahoru živiny—s takovouto výživou, mniši, s takovouto potravou by onen velký strom stál dlouhou, předlouhou dobu.

Právě tak, mniši, u toho, kdo pozoruje vnady na věcech souvisejících s pouty, se objevuje jméno-a-hmota...

U toho, mniši, kdo pozoruje vady na věcech souvisejících s pouty, se neobjevuje jméno-a-hmota.

S ustáním jména-a-hmoty ustává šest základen.

S ustáním šesti základen ustává dotek.

S ustáním doteku ustává pociťování.

S ustáním pociťování ustává toužení.

S ustáním toužení ustává uchopování.

S ustáním uchopování ustává bytí.

S ustáním bytí ustává zrození.

S ustáním zrození ustává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství.

Takové je ustání celého tohoto množství strasti.

Jako kdyby tu byl, mniši, velký strom, a tu by přišel nějaký člověk s motykou a košem a uťal by ho u kořene. Poté by ho vyhrabal (ze země) a vytahal by všechny kořeny, i ty nejtenčí. Pak by strom rozřezal na kusy, ty by rozštípal a udělal z nich samé třísky. Ty by pak vysušil na větru a slunci, spálil by je v ohni na popel a ten by nechal roznést silným větrem nebo rychlým proudem řeky—takto by byl, mniši, onen velký strom uťat u kořene, vymýcen, zbaven možnosti existence, aby již v budoucnu nemohl vyrůst.

Právě tak, mniši, u toho, kdo pozoruje vady na věcech souvisejících s pouty, se neobjevuje jméno-a-hmota...“