Saṁyutta Nikāya

12.61. Nepoučený 1.

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě.

„Nepoučený obyčejný člověk (assutavá puthudždžano), mniši, se může odvrátit od tohoto těla, utvořeného ze čtyř velkých prvků, může vůči němu ztratit vášeň, může se od něj osvobodit.

Avšak to, mniši, čemu se říká ‚mysl‘ (čittam), ‚duch‘ (mano) či ‚vědomí‘ (viňňánam)—od toho se nepoučený obyčejný člověk nedokáže odvrátit, nedokáže vůči tomu ztratit vášeň, nedokáže se od toho osvobodit.

Proč? Dlouhou dobu, mniši, se na to nepoučený člověk vázal, přisvojoval si to a (nesprávně) to pojímal: ‚Toto je moje, toto jsem já, toto je mé Já.‘ Proto se od toho nepoučený obyčejný člověk nedokáže odvrátit, nedokáže vůči tomu ztratit vášeň, nedokáže se od toho osvobodit.

Bylo by lepší, mniši, kdyby nepoučený obyčejný člověk považoval toto tělo, utvořené ze čtyř velkých prvků, za své Já, a nikoli mysl.

Proč? Lze vidět, mniši, jak toto tělo, utvořené ze čtyř velkých prvků, trvá jeden rok, dva roky, tři roky, čtyři roky, pět let, deset let, dvacet let, třicet let, čtyřicet let, padesát let, sto let i déle. Ale to, mniši, čemu se říká ‚mysl‘, ‚duch‘ či ‚vědomí‘, dnem i nocí v jedné (formě) vyvstává a v jiné ustává.

Jako když, mniši, opice putuje hlubokým lesem a chopí se jedné větve, tu pustí a chopí se jiné—právě tak, mniši, to, čemu se říká ‚mysl‘, ‚duch‘ či ‚vědomí‘, dnem i nocí v jedné (formě) vyvstává a v jiné ustává.

Zde, mniši, poučený ušlechtilý žák správně a hluboce uvažuje o závislém vznikání:

Je-li toto, je i ono,

s vyvstáním tohoto vyvstává ono.

Není-li toto, není ani ono,

s ustáním tohoto ustává ono.

Totiž: S nevědomostí jako svou podmínkou jsou tu formace.

S formacemi jako svou podmínkou, vědomí...

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti ustávají formace.

S ustáním formací ustává vědomí...

Takové je ustání celého tohoto množství strasti.

Když takto vidí, mniši, poučený ušlechtilý žák se odvrací od hmoty, odvrací se od pociťování, odvrací se od vnímání, odvrací se od formací, odvrací se od vědomí. S odvrácením ztratí vášeň. Díky bezvášnivosti je osvobozen. Ve (stavu) osvobození se dostaví poznání: ‚Osvobozen.‘ Ví: ‚Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího.‘“