Saṁyutta Nikāya

12.65. Město

V Sávatthí...

„Před svým probuzením, mniši, ještě jako neprobuzený bódhisatta, jsem si pomyslel: ‚Tento svět věru strádá—rodí se, stárne, umírá, mizí a znovu vyvstává. A přesto nezná žádný únik z této strasti. Kdy se asi ukáže nějaký únik z této strasti, ze stárnutí a smrti?‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Za přítomnosti čeho je tu stárnutí a smrt? Čím je podmíněno stárnutí a smrt?‘

A když jsem nad tím hluboce uvažoval, mniši, dospěl jsem k porozumění: ‚Je-li tu zrození, je tu stárnutí a smrt. Zrozením je podmíněno stárnutí a smrt.‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Za přítomnosti čeho je tu zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... dotek... šest základen... jméno-a-hmota? Čím je podmíněno jméno-a-hmota?‘

A když jsem nad tím hluboce uvažoval, mniši, dospěl jsem k porozumění: ‚Je-li tu vědomí, je tu jméno-a-hmota. Vědomím je podmíněno jméno-a-hmota.‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Za přítomnosti čeho je tu vědomí? Čím je podmíněno vědomí?‘

A když jsem nad tím hluboce uvažoval, mniši, dospěl jsem k porozumění: ‚Je-li tu jméno-a-hmota, je tu vědomí. Jménem-a-hmotou je podmíněno vědomí.‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Toto vědomí se obrací (paččudávattati) před jménem-a-hmotou a nejde dál (na param gaččhati). Jen potud se může někdo zrodit nebo zestárnout nebo zemřít nebo zmizet nebo vyvstat , totiž pokud je tu s jménem-a-hmotou jako svou podmínkou vědomí, s vědomím jako svou podmínkou, jméno-a-hmota, s jménem-a-hmotou jako svou podmínkou, šest základen, s šesti zákaldnami jako svou podmínkou, dotek, s dotekem jako svou podmínkou, pociťování, s pociťováním jako svou podmínkou, toužení, s toužením jako svou podmínkou, uchopování, s uchopováním jako svou podmínkou, bytí, s bytím jako svou podmínkou, zrození, se zrozením jako svou podmínkou vyvstává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství. Takový je vznik celého tohoto množství strasti.‘

‚Vznikání, vznikání‘: vyvstalo ve mně oko, poznání, porozumění, vědění a světlo o věcech dříve neslýchaných.

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Za nepřítomnosti čeho tu není stárnutí a smrt? S ustáním čeho ustává stárnutí a smrt?‘

A když jsem nad tím hluboce uvažoval, mniši, dospěl jsem k porozumění: ‚Není-li tu zrození, není tu stárnutí a smrt. S ustáním zrození ustává stárnutí a smrt.‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Za nepřítomnosti čeho tu není zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... dotek... šest základen... jméno-a-hmota? S ustáním čeho ustává jméno-a-hmota?‘

A když jsem nad tím hluboce uvažoval, mniši, dospěl jsem k porozumění: ‚Není-li tu vědomí, není tu jméno-a-hmota. S ustáním vědomí ustává jméno-a-hmota.‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Za nepřítomnosti čeho tu není vědomí? S ustáním čeho ustává vědomí?‘

A když jsem nad tím hluboce uvažoval, mniši, dospěl jsem k porozumění: ‚Není-li tu jméno-a-hmota, není tu vědomí. S ustáním jména-a-hmoty ustává vědomí.‘

Tehdy jsem si, mniši, pomyslel: ‚Nalezl jsem stezku k probuzení, totiž že s ustáním jména-a-hmoty ustává vědomí, s ustáním vědomí ustává jméno-a-hmota, s ustáním jména-a-hmoty ustává šest základen, s ustáním šesti zákalden ustává dotek, s ustáním doteku ustává pociťování, s ustáním pociťování ustává toužení, s ustáním toužení ustává uchopování, s ustáním uchopování ustává bytí, s ustáním bytí ustává zrození, s ustáním zrození ustává stárnutí a smrt, trápení, naříkání, bolest, žal a zoufalství. Takové je ustání celého tohoto množství strasti.‘

‚Ustání, ustání‘: vyvstalo ve mně oko, poznání, porozumění, vědění a světlo o věcech dříve neslýchaných.

Jako kdyby, mniši, nějaký člověk putoval hlubokým lesem a spatřil by starou stezku, starou cestu, po níž chodili lidé v dřívějších dobách. Vydal by se po ní a uviděl by staré město, staré královské sídlo, obývané lidmi v dřívějších dobách, oplývající zahradami, háji, jezírky, vybavené hrázemi, rozkošné na pohled.

Poté, mniši, by onen člověk vyhledal krále či vysokého královského úředníka a řekl by mu: ‚Věz, pane, že jsem putoval hlubokým lesem a spatřil jsme starou stezku, starou cestu, po níž chodili lidé v dřívějších dobách. Vydal jsem se po ní a uviděl jsem staré město, staré královské sídlo, obývané lidmi v dřívějších dobách, oplývající zahradami, háji, jezírky, vybavené hrázemi, rozkošné na pohled. Vybuduj, pane, opět toto město!‘

Poté, mniši, by onen král či vysoký státní úředník nechal opět vybudovat ono město. A toto město by se za nějakou dobu stalo bohatým a kvetoucím, dobře zalidněným, plným lidí, dosáhlo by růstu a rozmachu. Právě tak, mniši, jsem i já spatřil starou stezku, starou cestu, po které šli dokonale probuzení v dřívějších dobách.

A jaká byla, mniši, ona stará stezka, stará cesta, po níž šli dokonale probuzení v dřívějších dobách? Právě tato ušlechtilá osmičlenná stezka: správný názor (sammá-ditthi), správné rozmýšlení (sammá-sankappa), správná řeč (sammá-váčá), správné jednání (sammá-kammanta), správné živobytí (sammá-ádžíva), správné úsilí (sammá-vájáma), správná bdělost (sammá-sati), správné soustředění (sammá-samádhi). Toto, mniši, byla ona stará stezka, stará cesta, po níž šli dokonale probuzení v dřívějších dobách.

Vydal jsem se po ní a porozuměl jsem stárnutí a smrti, porozuměl jsem vzniku stárnutí a smrti, porozuměl jsem ustání stárnutí a smrti, porozuměl jsem cestě vedoucí k ustání stárnutí a smrti.

Vydal jsem se po ní a porozuml jsem zrození... bytí... uchopování... toužení... pociťování... doteku... šesti základnám... jménu-a-hmotě... vědomí... formacím, porozuměl jsem vzniku formací, porozuměl jsem ustání formací, porozuměl jsem cestě vedoucí k ustání formací.

Když jsem tomuto porozuměl, vyložil jsem to mnichům, mniškám, laikům a laičkám. A tento svatý život, mniši, je nyní bohatý a kvetoucí, daleko rozšířený, mnohým známý, rozmnožený, dobře vyložený mezi bohy a lidmi.“