Saṁyutta Nikāya

12.70. Susíma

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Rádžagaze, v Bambusovém háji, u Veverčího krmítka.

Tehdy byl Vznešený vítán (sakkato), uznáván (garukato), považován (mánito), uctíván (púdžito), ceněn (apačito) a dostávalo se mu všech potřebností v podobě oděvu, potravy, příbytku a léků pro případ nemoci (čívara-pindapáta-sénásana-gilánappaččaja-bhesadždžaparikkháránam).

I mnišská obec byla vítána, uznávána, považována, uctívána, ceněna a dostávalo se jí všech potřebností v podobě oděvů, potravy, příbytků a léků pro případ nemoci.

Poutníci z jiných škol však nebyli vítáni, uznáváni, považováni, uctíváni, ceněni a nedostávalo se jim potřebností v podobě oděvů, potravy, příbytků a léků pro případ nemoci.

Tehdy poutník Susíma (rovněž) prodléval v Rádžagaze s velkým zástupem poutníků.

Zástup Susímových poutníků takto oslovil poutníka Susímu: „Jdi, příteli Susímo, a žij svatý život u askety Gótamy. Až se naučíš (jeho) nauku, sdělíš nám ji, a když se ji i my naučíme, budeme ji přednášet laikům. Takto budeme rovněž vítáni, uznáváni, považováni, uctíváni, ceněni a bude se nám dostávat všech potřebností v podobě oděvů, potravy, příbytků a léků pro případ nemoci.“

„Dobře, přátelé,“ odvětil poutník Susíma svému zástupu poutníků a vydal se na místo, kde se zdržoval ctihodný Ánanda. Když tam dorazil, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně.

Poutník Susíma, sedící po straně, takto oslovil ctihodného Ánandu: „Chtěl bych, příteli Ánando, vést svatý život v této Dhammě a disciplíně.“

Poté se ctihodný Ánanda s poutníkem Susímou vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl po straně.

Ctihodný Ánanda, sedící po straně, takto oslovil Vznešeného: „Tento poutník Susíma, pane, mi řekl: ‚Chtěl bych, příteli Ánando, vést svatý život v této Dhammě a disciplíně.‘

„Tak tedy, Ánando, udělte Susímovi odchod (do bezdomoví).“

A tak poutník Susíma získal odchod (do bezdomoví) (pabbadždžam), získal vstup (do obce) (upasampadam) v přítomnosti Vznešeného.

Tehdy množství mnichů oznamovalo v přítomnosti Vznešeného dosažení konečného poznání: ‚Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího—to vím.‘

A ctihodný Susíma se o tom doslechl, že množství mnichů oznamuje v přítomnosti Vznešeného dosažení konečného poznání: ‚Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího—to vím.‘

Poté se ctihodný Susíma vydal na místo, kde se zdržovali oni mniši. Když tam dorazil, vyměnili si pozdravy a prohodili spolu pár přátelských zdvořilostních frází, načež usedl po straně.

Ctihodný Susíma, sedící po straně, takto oslovil mnichy:

„Je pravda, ctihodní, že jste v přítomnosti Vznešeného oznámili dosažení konečného poznání: ‚Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího—to víme.‘?“—„Ano, příteli.“

„A těšíte se, ctihodní, když toto víte a vidíte, různým druhům nadobyčejných sil? Stáváte se z jednoho mnohými a z mnohých jedním? Objevujete se a mizíte? Procházíte bez potíží zdí, hradbou či horou, jako by to byl vzduch? Zanořujete se a vynořujete se ze země, jako by to byla voda? Kráčíte po vodě, aniž byste ji zčeřili, jako by to byla zem? Cestujete vzduchem se zkříženýma nohama jako ptáci s křídly? Hladíte a dotýkáte se rukou měsíce a slunce, tak mocných a velikých? Vládnete svým tělem až do oblasti Brahmova světa?“—„Nikoli, příteli.“

„A slyšíte, ctihodní, když toto víte a vidíte, svým božským sluchem, očištěným a přesahujícím lidský, oba druhy zvuků, božské i lidské, vzdálené i blízké?“—„Nikoli, příteli.“

„A poznáváte, ctihodní, svou vlastní myslí mysli jiných bytostí, jiných jedinců? Poznáváte mysl s vášní jako mysl s vášní a mysl bez vášně jako mysl bez vášně? Poznáváte mysl s nenávistí jako mysl s nenávistí a mysl bez nenávisti jako mysl bez nenávisti? Poznáváte mysl se zaslepeností jako mysl se zaslepeností a mysl bez zaslepenosti jak mysl bez zaslepenosti? Poznáváte strnulou mysl jako strnulou mysl a rozptýlenou mysl jako rozptýlenou mysl? Poznáváte zmohutnělou mysl jako zmohutnělou mysl a nezmohutnělou mysl jako nezmohutnělou mysl? Poznáváte překonatelnou mysl jako překonatelnou mysl a nepřekonatelnou mysl jako nepřekonatelnou mysl? Poznáváte soustředěnou mysl jako soustředěnou mysl a nesoustředěnou mysl jako nesoustředěnou mysl? Poznáváte osvobozenou mysl jako osvobozenou mysl a neosvobozenou mysl jako neosvobozenou mysl?“—„Nikoli, příteli.“

„A vzpomínáte si, ctihodní, když toto víte a vidíte, na různé své dřívější pobyty (minulé životy) (pubbenivása)—jedno zrození, dvě zrození, tři, čtyři, pět, deset zrození, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, sto zrození, tisíc, sto tisíc, mnoho světových období smršťování světa, mnoho světových období rozpínání světa, mnoho světových období smršťování a rozpínání světa: ‚Takové bylo tehdy moje jméno, takový můj rod, taková má kasta, taková má potrava, takovou jsem zakusil slast a strast, takový byl konec mého života. A když jsem odtamtud odešel, vyvstal jsem jinde. A takové bylo zase tam moje jméno, takový můj rod, taková má kasta, taková má potrava, takovou jsem zakusil slast a strast, takový byl konec mého života. A když jsem odtamtud odešel, vyvstal jsem zde.‘ Vzpomínáte si takto na různé své dřívější pobyty s jejich zvláštními znaky a podrobnostmi?“—„Nikoli, příteli.“

„A pozorujete, ctihodní, když toto víte a vidíte, svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají, nízké a vznešené, krásné a ošklivé, šťastné a nešťastné? Poznáváte, jak bytosti putují podle svých činů (jathákammúpage): ‚Tyto milé bytosti, které špatně jednaly tělem, řečí a myslí, hanily ušlechtilé, měly nesprávné názory a jednaly podle svých nesprávných názorů, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstaly v bědném stavu, v strastném místě, v záhubě, v pekle. Ale tyto milé bytosti, jež dobře jednaly tělem, řečí a myslí, nehanily ušlechtilé, měly správné názory a jednaly podle svých správných názorů, po rozpadu těla, po smrti, znovu vyvstaly v šťastném místě, v nebeském světě.‘? Pozorujete takto svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají, nízké a vznešené, krásné a ošklivé, šťastné a nešťastné? Poznáváte, jak bytosti putují podle svých činů?“ „Nikoli, příteli.“

„A prodléváte, ctihodní, když toto víte (évam džánantá) a vidíte (passantá), svým vlastním tělem v oněch klidných stavech osvobození (santá vimokkhá), jež přesahují hmotu (atikkamma rúpe) a jsou nehmotné (áruppá)?“—„Nikoli, příteli.“

„Nyní tedy, ctihodní, je tu (rozpor mezi) tímto vaším výrokem (o dosažení konečného poznání) a nedosažením těchto (nadobyčejných) stavů.“

„Není tu, příteli, (žádný rozpor).“

„Jak to?“—„My jsme, příteli Susímo, osvobozeni porozuměním (paňňávimuttá).“

„Nechápu, ctihodní, širší smysl tohoto vašeho stručného výroku. Bylo by dobré, kdyby mi to ctihodní mohli vyložit tak, abych pochopil širší smysl tohoto stručného výroku.“

„Ať už to chápeš, příteli Susímo, nebo nechápeš, my jsme prostě osvobozeni porozuměním.“

Poté se ctihodný Susíma zvedl a vydal se k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl po straně.

Ctihodný Susíma, sedící po straně, pak vyprávěl Vznešenému celý rozhovor, který vedl s oněmi mnichy.

„Nejprve (pubbe), Susímo, (přichází) poznání věcné danosti (dhammatthiti-ňánam), poté (paččhá) poznání vyvanutí (nibbáne ňánan,ti).“

„Nechápu, pane, širší smysl tohoto vašeho stručného výroku. Bylo by dobré, pane, kdyby mi to Vznešený mohl vyložit tak, abych pochopil širší smysl tohoto stručného výroku.“

„Ať už to chápeš, Susímo, nebo nechápeš, nejprve (přichází) poznání věcné danosti, poté poznání vyvanutí.

Co myslíš, Susímo, je hmota stálá či nestálá?“—„Nestálá, pane.“

„Co je však nestálé, je to strastné nebo slastné?“—„Strastné, pane.“

„Co je však nestálé, strastné a podrobené změně, je správné na to nahlížet: ‚To je moje, to jsem já, toto je mé Já‘?“—„Ne, pane.“

„Je pociťování... vnímání... formace... vědomí stálé či nestálé?“—„Nestálé, pane.“

„Co je však nestálé, je to strastné nebo slastné?“—„Strastné, pane.“

„Co je však nestálé, strastné a podrobené změně, je správné na to nahlížet: ‚To je moje, to jsem já, toto je mé Já‘?“—„Ne, pane.“

„Proto, Susímo, jakákoli hmota, minulá, budoucí či přítomná, vnitřní či vnější, hrubá či jemná, nízká či vznešená, vzdálená či blízká, veškerá hmota (by měla být nahlížena): ‚To není moje, to nejsem já, to není mé Já‘. Tak to má být viděno se správným porozuměním, v souladu se skutečností.

Jakékoli pociťování... vnímání... formace... vědomí, minulé, budoucí či přítomné, vnitřní či vnější, hrubé či jemné, nízké či vznešené, vzdálené či blízké, veškeré vědomí (by mělo být nahlíženo): ‚To není moje, to nejsem já, to není mé Já‘. Tak to má být viděno se správným porozuměním, v souladu se skutečností.

Když takto vidí, Susímo, poučený ušlechtilý žák se odvrací od hmoty, odvrací se od pociťování, odvrací se od vnímání, odvrací se od formací, odvrací se od vědomí. S odvrácením ztratí vášeň. Díky bezvášnivosti je osvobozen. Ve (stavu) osvobození se dostaví poznání: ‚Osvobozen.‘ Ví: ‚Ukončeno je zrození, dokonán je svatý život, úkol je splněn. Po tomto zde již není nic dalšího.‘

‚Zrozením je podmíněno stárnutí a smrt‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚Bytím je podmíněno zrození‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚Uchopováním je podmíněno bytí‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚Toužením je podmíněno uchopování‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚Pociťováním je podmíněno toužení... dotekem je podmíněno pociťování...šesti základnamije podmíněn dotek... jménem-a-hmotou je podmíněno šest základen... vědomím je podmíněno jméno-a-hmota... formacemi je podmíněno vědomí... nevědomostí jsou podmíněny formace‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚S ustáním zrození ustává stárnutí a smrt‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚S ustáním bytí ustává zrození‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„‚S ustáním uchopování ustává bytí... s ustáním toužení ustává uchopování... s ustáním pociťování ustává toužení... s ustáním doteku ustává pociťování... s ustáním šesti základen ustává dotek... s ustáním jména-a-hmoty ustává šest základen... s ustáním vědomí ustává jméno-a-hmota... s ustáním formací ustává vědomí... s ustáním nevědomosti ustávají formace‘—vidíš to, Susímo?“—„Ano, pane.“

„A těšíš se, Susímo, když toto víš a vidíš, různým druhům nadobyčejných sil? ... (opakuje se)"—„Ne, pane.“

„A slyšíš, Susímo, když toto víš a vidíš, svým božským sluchem, očištěným a přesahujícím lidský, oba druyh zvuků, božské i lidské, vzdálené i blízké?“—„Ne, pane.“

„A poznáváš, Susímo, svou vlastní myslí mysli jiných bytostí, jiných jedinců? ... (opakuje se)"—„Ne, pane.“

„A vzpomínáš si, Susímo, když toto víš a vidíš, na různé své dřívější pobyty...? (opakuje se)"—„Ne, pane.“

„A pozoruješ, Susímo, když toto víš a vidíš, svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, jak bytosti odcházejí a znovu vyvstávají...? (opakuje se)"—„Ne, pane.“

„A prodléváš, Susímo, když toto víš a vidíš, svým vlastním tělem v oněch klidných stavech osvobození, jež přesahují hmotu a jsou nehmotné?“—„Ne, pane.“

„Nyní tedy, Susímo, je tu (rozpor mezi) tímto tvým výrokem a nedosažením těchto (nadobyčejných) stavů.“

Poté ctihodný Susíma padl Vznešenému hlavou k nohám a takto Vznešeného oslovil: „Chybil jsem (aččajo mam), ó pane—jak pošetilé (bálam) (to bylo), jak hloupé (múlham), jak nedobré (akusalam). Jako zloděj na nauce (dhammatthenako) jsem získal odchod (do bezdomoví) v této dobře vyložené Dhammě a disciplíně (svákkháte dhammavinaje). Nechť Vznešený přijme mé (uznání) chyby jako chyby, abych se něčeho podobného v budoucnu již vystříhal.“

„Vskutku, Susímo, přemohla tě chyba—jak pošetilé (to bylo), jak hloupé, jak nedobré. Jako zloděj na nauce jsi získal odchod (do bezdomoví) v této dobře vyložené Dhammě a disciplíně.

Jako kdyby, Susímo, chytili zlotřilého lupiče a přivedli ho před krále: ‚Toto, veličenstvo, je zlotřilý lupič, určete mu takový trest, jaký se Vám zlíbí.‘ Král by na to řekl: ‚Jděte a spoutejte tomu muži silným lanem ruce za zády, ostříhejte ho dohola, pak ho veďte za hlasitého bubnování od ulice k ulici, od rozcestí k rozcestí, vyveďte ho jižní branou ven a na jih od města mu srazte hlavu.‘ A královi lidé by mu spoutali silným lanem ruce za zády, ostříhali by ho dohola, pak by ho vedli za hlasitého bubnování od ulice k ulici, od rozcestí k rozcestí, vyvedli by ho jižní branou ven a na jih od města by mu srazili hlavu.

Co myslíš, Susímo, zakusil by onen člověk následkem toho bolest a žal?“—„Ano, pane.“

„Ať by onen člověk, Susímo, zakusil následkem toho jakoukoli bolest a žal, kdo získá jako zloděj na nauce odchod (do bezdomoví) v této dobře vyložené Dhammě a disciplíně, tomu to přinese ještě bolestnější, ještě trýznivější následky, dovede ho to k záhubě.

Když však, Susímo, vidíš svou chybu jako chybu a jak se patří ji také odčiníš, my toto tvé (uznání viny) přijímáme. Neboť, Susímo, v disciplíně ušlechtilých je to pokrok, když někdo vidí svou chybu jako chybu a jak se patří ji také odčiní, a do budoucna se pak snaží něčeho podobného se vystříhat.“