Saṁyutta Nikāya

22.59. Anattalakkhana-sutta Znak ne-já

Tak jsem slyšel. Jednou dlel Vznešený vBáránasí, vmístě zvaném Isipatana, vGazelím háji. Tam Vznešený oslovil skupinu pěti mnichů (bhikkhú): „Mnichové!“ „Pane!“ odpověděli mniši Vznešenému. Vznešený pravil:

„Mniši, hmota [tělesnost] (rúpa)... pociťování (védaná)... vnímání (saňňá)... formace (sankhára)... a vědomí (viňňána) jsou ne-já (anattá). Kdyby totiž hmota... pociťování... vnímání... formace... a vědomí byly já (attá), nevedly by ktrápení a bylo by možné je ovládat dle svého přání: ‚Ať jsou moje hmota... pociťování... vnímání... formace... a vědomí takové a takové, ať nejsou takové a takové.‘

Ale jelikož jsou hmota... pociťování... vnímání... formace... a vědomí ne-já, tak vedou ktrápení a není možné je ovládat dle svého přání: ‚Ať jsou moje hmota... pociťování... vnímání... formace... a vědomí takové a takové, ať nejsou takové a takové.‘

Co myslíte, mniši, jsou hmota... pociťování... vnímání... formace... a vědomí stálé (niččam) nebo nestálé (aniččam)?“ „Nestálé, pane.“

„A to, co je nestálé, je strastné (dukkha) nebo šťastné (sukha)?“ „Strastné, pane.“

„A to, co je nestálé, strastné a je předmětem změny, je správné nahlížet jako: ‚Toto je mé, toto jsem já, toto je mé já?‘“ „To ne, pane.“

„Proto, mniši, jakákoliv je zde hmota... pociťování... vnímání... formace... a vědomí, ať již minulé, budoucí či přítomné, vnitřní [vlastní] či vnější [ostatních], hrubé či jemné, nízké či vznešené, vzdálené či blízké, veškerá hmota... veškeré pociťování... veškeré vnímání... veškeré formace... a veškeré vědomí by měly být nahlíženy vsouladu se skutečností (jathábhútam), sesprávným porozuměním (sammappaňňája), takto: ‚Toto není mé, toto nejsem já, toto není mé já.‘

Mniši, vnímaje toto, poučený ušlechtilý žák (sutavá arijasávako) se odvrací (nibbindati) od hmoty... pociťování... vnímání... formací... a vědomí. Když se odvrátí, ztratí vášeň (viradždžati). Když ztratí vášeň, tak se osvobodí (vimuččati). Když je osvobozen, je v něm poznání osvobození a ví: ‚Ukončeno je zrozování, dokonán je čistý život, úkol je splněn, po tomto zde již není nic dalšího.“Tak pravil Vznešený. Potěšená skupina pěti mnichů se zaradovala ze slov Vznešeného. A vskutku, během výkladu této řeči se mysli všech pěti mnichů neulpíváním osvobodily od zákalů.